Něco spolu musíme udělat

Víc jak čtyřicet let se domlouváme, že „něco spolu musíme udělat“. Občas se potkáváme v litografický dílně, rok co rok si vyměňujeme novoročenky a děkovný maily začínající „Vážený pane kolego“, „Drahej Mistře“ či „Milej pane“, a končící „Zůstávám v úctě“, „S pozdravem kmet“, „Zatím prosím pokorně o odpuštění za komplikace“ či „Váš obdivovatel“, až letos se odhodlal k výkopu a včera jsme se sešli, u něj, na jeho hřišti. Ač host, cejtil jsem se u pana Suchého jako doma. 

Byly to nádherný dvě hodiny, s úžasným servisem paní Terezy, se skvělou kávou a neméně skvělou bábovkou, kterou prej ale upekla paní Rohlíková. Probrali jsme leccos: co teď zkouší a co zrovna píše, jak máme oba rádi bezchybnou literaturu i typografii, co čet jako malej a co už nečte teď, jak mu Ferda Havlík – zapřisáhlej odpůrce všeho ruskýho – složil senzační a veskrze ruskou hudbu k muzikálu Nižní Novgorod, co všechno sbírá a jak furt padá, protože zakopává o koberce… a i chvíle, kdy jsme jen mlčeli, byly plný souznění. Bára si pak nechala podepsat Knížku (kterou dopoledne objevila v mý knihovně); měli jsem s sebou ještě dvě knížky jeho poezie v nádherný úpravě Zdenka Seydla, co mám doma, Klokočí a Motýl (1964 a 1965), ale bylo mi blbý dělat z tý nádherný návštěvy autogramiádu, stejně jako mi přišlo blbý navrhnout společnou fotku, protože to chce asi dneska každej a žádná fotka mi nenahradí to, co jsme si odnesli v hlavě a na co se teď s jistou dávkou dojetí snažím si vzpomenout.

Mimochodem – Bára mě nepřestává fascinovat… v jednu chvíli si nemohl vzpomenout na jméno muzikálu, a začal pobrukovat asi nejznámější melodii z něj… a Bára hned: „Šumař na střeše.“ 

Jak to proboha poznala?! Odkud to herdek zná, když nerada chodí na koncerty a do divadla?

„Jo, Fiddler on the Roof!“ vydechl a pokračoval ve vyprávění… a když za chvilku přišla řeč na jednu z jeho Knížek (na tu, kterou pak vytáhla z tašky k podpisu), Bára jen tak „z voleje“ odreacitovala jeho rýmování na téma housle. A když ještě pozdějc došlo na jeho lásku k ruskejm skladatelům a písničkám – v souvislosti s tím Ferdou Havlíkem –, měl jsem co dělat, abych neupozornil, že má choť dokáže jen tak z fleku vystřihnout – samozřejmě k uřehtání se procítěně – nekonečně dlouhou pasáž z Evžena Oněgina v originále, neřku-li celej román (chtějte to po ní, je to fakt velkej zážitek).

Oba milujeme slovní hříčky a veršovánky, takže když při našem odchodu řekl „ale bude se nám stejskat!“, nemohl jsem nezareagovat, že „musíme venčit pejska“. Ostatně i dárkem (z kterýho měl nefalšovanou radost) jsem si troufl bejt mu rovnocenným vtipálkem:

Pavla a Báru na návštěvu tu chci,

přinesli mi žlutej tulipán.

A pěknou od Marolda reprodukci,

jsem na ní vidět v bitvě u Lipan.

Pověsím se někam do pokoje

a tulipán si někam postavím.

Jó, umění a kytky, to je moje,

a že nemaj mě za osla, vím.