16. března 2012

Paráda! Ale co s tím?

Odchytli si mě tuhle v Novém Smíchově, jestli se nechci stát modelem jejich kreslířce. Ne, nespletl jsem se, nebylo to na Karlově mostě, ale v přízemí Nového Smíchova, nad eskalátory, které vedou od nablýskaných aut k nažehleným gatím. Že by mě nakreslila na tabletu. Že bych se jako mohl divit, co dokáže její ruka bez tužky, jen tak prsty šmoulajíc po skle Galaxie. Odolal jsem, a teď jsem ještě mnohem radši.   
Asi ten pocit znáte: sedíte uprostřed davu před Centre Pompidou (a nebo na Trafalgaru, na Miriahilferstraße či na tom pražským mostě) a někdo vás kreslí. Naučenými tahy, machou stokrát překreslených Michaelů Jacksonů, Baracků Obamů a Julie Robertsové, teď vyšpendlených všude kolem vás. Sedíte, bojíte se pohnout, aby nezahlédl vaši pihu na tváři a tetování za uchem. Zahlédl, a nejen to: všiml si i vašeho nosu jak balón, i toho, že obočí máte jak Tomáš Halík, a to se snažíte si je ráno co ráno přepudrovat. Na konci téhle ceremonie se povinně zahihňáte sami sobě (přátelé se hihňali zcela nepokrytě po celou dobu, co vás kreslil, a byli rádi, že tentokrát to zase schytal někdo jiný), draze zaplacenou kresbu vaší vodnaté hlavy na rachitickém tílku srolujete a příštích pár hodin nebudete vědět, kam s ní. 
Pokud tenhle zážitek neznáte, nejspíš jsme se kdysi nepotkali. Svého času jsem takhle kreslil na Divadelních poutích; no jo, býval jsem tím umělcem v hladovění, krátícím si v kleci půst kreslením všech kolem, stovky kreseb a dvě až šest hodin denně, s křečí v ruce a kloboukem plným vašich peněz.  
Co je podstatné, že se tak dělo tužkou a do skicáku. Dneska bych prostě nechtěl být tím Kafkovým hrdinou, šmrdlat prstem po kousku plastu jak v klíně tehdejších milenek a chlubit se čarou, kterou nějakej jihokorejec mechanicky naprogramoval, než se pustil do téže další.   
Umělci nejen v hladovění to budou mít čím dál tím těžší.  

P.s. Před dvěma lety slavný David Hockney na svém iPhonu na???al sérii obrazů „Čerstvých kytek“. Paráda! Ale co s tím?

Zátiší s mrtvou myší je připraveno.
Psáno pro Futurum.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat