Maminčina vernisáž ve Slaném, 1. října 2024
Jistě není náhodou, že dneska je Mezinárodní den seniorů (International Day of Older Persons), Světovej den úsměvu (World Smile Day), Mezinárodní den kafe (International Coffee Day) a Den černejch psů (Black Dog Day). K 1. říjnu se váže jako nejstarší dochovaná událost vítězství makedonskýho krále Alexandra Velikýho, když vyhrál nad velkokrálem Dareiou III. v bitvě u Gaugamél roku 331 př. n. l., a o 245 let pozdějc, 1. října 86 let př. n. l., se narodil římskej politik a historik Gaius Sallustius Crispus, takže by dnes oslavil pěkný 2110. narozeniny. Což mě vede i ke gratulaci Jiřímu Suchýmu k jeho dnešním „pouhejm“ 93. narozeninám a Igorům k svátku.
Jsme ve městě, v němž platí dvojnásob, že „humor je solí ze mě“, takže logicky je Slaný všecko, co ze mě vypadne, zvlášť když „co je Slaný, to je hezký“, i když „i Slaný může zhořknout“. Ale třeba i takový dopisy nebo balíky jsou důležitý, protože jsou ode Slaný. A velvyslanci jsou velvy Slaný.Teď už ale dost solení, a já vám řeknu něco o mý mamince.
V pátek jí bylo pětadevadesát. Pochlubil jsem se jí na fejsbuku, a jen za pátek měla její fotka 550 lajků! Chápete to? Já tam denně hážu něco třeskutě vtipnýhu, a medím si nad dvaceti lajkama… a ona má JENOM narozeniny a svět se může zbláznit?
Většinu života se mi pletlo datum jejích narozenin s datem prvního podzimního dne: 27. versus 23. září. Mnohokrát jsem se musel kouknout do kalendáře, kdy že fakt ten první podzimní den je, a z toho teprv vyvodil maminčiny narozeniny. Kdyby ten podzim tehdy začínal – dneska je to fuk, období si začínaj, kdy chtěj, pranostiky taky neplatěj – kdyby začínal jako ostatní období 21., neměl bych problém… ale takhle? Proč zrovna září a proč zrovna 23.? Koho zajímá detail, že před tejdnem Slunce přešlo přes zenit zemskýho rovníku a vyšlo téměř přesně na východě jako zapadlo na západě?
Přemlouval jsem ji, ať sem dneska jede se mnou. Ale to máte těžký, postavila si hlavu a že prej ne. Že trochu (aha!) hůř slyší a musí odezírat, ale to že zas taky není ono, protože už dost blbě vidí – na jedno oko leta vůbec a na druhý už trochu rozmazaně –, a to že se odezírá špatně. A ve větším davu lidí že se cejtí bejt nesvá, jak neví, kdo na ni mluví a co jí říká, a jak je poslední dobou ještě poměrně malá – a mně vždycky teda připadala docela velká –, tak si připadá jednak jako neviditelná a tudíž zbytečná, a jednak jako překážka, o kterou není těžký zakopnout, takže jako přebejvající a tudíž navíc. Marný jsou moje argumenty, že všechno je přesně naopak, má svou hlavu – ano, tu, kterou si vždycky postaví… chápete nesmyslnost toho rčení? Postavila si hlavu… kam, herdek? Na co? Copak hlava je barák? Prostě – nechtěla ani sem, stejně jako už nechce kamkoli jinam, a to ani v Praze… touhle dobou si totiž už dělá pohodičku: naleje si dvojku vína a na youtube si pustí svýho oblíbence, Jevgenije Kissina, famózního ruskýho klavíristu, kterej ale už spoustu let bydlí nedaleko ode mě na Vinohradech a kterýho kdysi viděla z první řady na jeho recitálu v Rudolfinu a zamilovala se do něj jak malá holka. Vydrží na něj koukat a poslouchat ho hodiny, stejně jako o něm mluvit, ale i se o něj bát, protože Kissin se často a dost nevybíravě opírá do Ruska a do zla ve světě vůbec… takže touhle dobou je cele ponořená do jeho hry, ačkoli mi nejspíš zejtra bude tvrdit, jak na vás myslela a jak tu byla duchem s náma.
To, co tu s jejím jménem vidíte, je takovej malej zázrak… zázrak toho, jak člověk v jejím požehnaným věku furt dokáže bejt nejen aktivní – to jste přece vy taky! –, ale i toho, jak bezedná může bejt studna nápadů a motivů. Já mám mnohdy problém vymyslet, co chci vlastně udělat a jakej respekt mám nad prázdným papírem nebo před prázdným plátnem – nedávno jsem se v tomhle shodl s kolegama Jirkou Davidem a Michaelem Rittsteinem, který to maj úplně stejně, a jaký to jsou esa –, zatímco maminka sedne a buď rovnou – tzv. ȧ la prima – nebo nad prťavou škickou vyšvihne obraz, ve kterým je v tu chvíli v barvách všecko, co má zrovna v hlavě, od Kissina přes čerstvě zalitý kytky až po zážitky s kamarády Karlem Scherzerem nebo Štěpánkou Tůmovou. Anebo si mezi posekáním zahrady a večerníma zprávama sedne k jídelnímu stolu a vysmahne suchou jehlu jenom proto, že má pořád tu potřebu tvořit, ale nechce se jí už do třetího parta do aťasu, kde byla celej den. Kdykoli se u ní zastavím a ptám se, kdo kdy přijde (a jsem rád, že tam furt někdo chodí) a co má na programu, pokaždý se otočí, vezme takovej ten klasickej stolní kalendářík, a jede: „Zejtra odpoledne přivezou rámy, pozejtří přijde Štěpánka, ve středu se tu staví Myslivečkovi, ve čtvrtek chci jet na Karlův hrob, ale dopoledne, odpoledne se tu chce zastavit Karel Scherzer, na pátek se objednala Hrušková“ – a heleme se! –, a já jen zírám. „Každej den je tu někdo, to se ani nevyplácí chodit do aťasu a snažit se něco malovat, tak tu sedím v jídelně a dělám si aspoň suchý jehly… ale někdy už to neureju, to musím zatlačit a pak to vyšmrdlat tady tou drátěnkou, tu mám už asi padesát let, od Eickenů; hele, tahle destička je poslední, je blbá, viď?“ Ale kdepa, mami, je to zase skvělý, říkám a nelžu, protože ten elán a energii a nekonečnou fantazii odjakživa obdivuju.
Není snadný jí stačit, nejen ve výtvarným umění. Ve svým věku je mnohem čipernější než já, nevydrží chvilku sedět (pokud teda zrovna neleží a „nedělá sudoku“, což je její eufemismus pro každodenních odpoledních dvouhodinovejch „dvacet“); krom výčtu návštěv mi pokaždý vyjmenuje kvantum toho, co jen tak mimoděk udělala: „musela jsem vyčistit okap, byl nějakej ucpanej; ta hadice nějak blbě kropila, tak jsem to rozdělala a profoukla to, už to zase stříká; chtěla jsem vidět na krmítko, tak jsem si ho udělala sama a každou chvíli na ty sejkorky koukám, to jsou ti takový blézínci; trochu jsem přerovnala garáž, aby se tam dalo projít; náhodou jsem na půdě v koutě našla několik Karlovejch obrazů“ (a to mi vždycky zatrne, protože na půdu vede takový krkolomný příkrý schodiště, a radši si ani nepředstavuju, jak ty obrazy nakonec vlastně dostala i dolů… některý věci je lepší ani nevědět), a vedle toho trpělivě srovnává tátův archív a objevuje stále další a další poklady.
Dneska ráno jsme si volali, ujišťovala se, jestli jsem na tenhle dnešní večer nezapomněl, a kladla mi na srdce, abych vás všechny moc pozdravoval a vysvětlil vám, proč tu není… tak to jsem snad splnil. A vyprávěla, jak u ní byla včera moje dcera, a jen tak mimochodem se zeptala, jestli mi nepřebejvá akrylová běloba, že jí zas došla… takže nejspíš zas maluje ty svoje zimy. Ty mám moc rád… teda, ty její, ty venku bych zakázal, už nejsou, co bejvaly. Kdyby měla malovat současnou zimu, vystačila by si se špinavejma vodovkama.
Takže to by bylo na úvod a teď bych vám rád něco řekl o výtvarným umění vůbec, trochu do hloubky.
Anebo ne, necháme to na příště. Ale i tak děkuju za výdrž, tohle žvanění dát až do konce, to chce fakt silnou vůli. Děkuju vám za ni.
Komentáře
Okomentovat