Chagall

ledna 18, 2025

Takže: Chagall naprosto senzační. Vidět to takhle ve velkým a zblízka je prostě paráda. A napadlo mě, jaký šílenosti musel na tom ruským asi venkově zažívat, když se mu do obrazů vracely ještě dlouho po emigraci. A jakou imaginací byl obdařenej, když i přes ně dokázal z tý hrůzy vykřesat to nádherný, co na těch obrazech je.

Před tou velikánskou svatbou (na vejšku, název nevím, záměrně jsem si je nečetl, aby mě neovlivňovaly) jsem seděl snad půlhodinu… nebo před tím rabínem s černobílou šálou (tvář byla úžasná, nijak detailní, a stejně v ní bylo všecko).
   Byli jsme uvnitř mezi prvníma a v expozici bylo ještě skoro prázdno, bylo lze se soustředit a vžívat se do pláten.
   Jim Dine… no, mně to přišlo jako demonstrace, co všechno mu někdo dokáže vytisknout. A taky jako degradace těch použitejch technik: krásu suchý jehly nebo dřevořezu nevidím ve velikosti matrice. U těch suchejch jehel nebo leptů mi jako větší kumšt než motiv samotnej (a tím pádem Dinův tvůrčí přínos) přišla dovednost tiskaře desku dokonale vytřít a založit ji do lisu dřív, než barva začne zasychat; to vlastně platí i o těch dřevořezech, samotnej tisk mi přijde jako ta zásadní fuška. Krom toho mi teda přijde, že se už leta sám vykrádá – furt dokola jen to nářadí nebo autoportréty.
   Bylo dobrý, že jsme Chagalla viděli jako prvního; jednak to nejlepší jsme už viděli, a jednak jsme se pak do něj mohli vracet nejen po Dinovi (toho Bára po prvním sále vzdala, aby si Chagalla nekazila), ale i po stálý sbírce… chtěli jsme si zážitek z něj odnýst jako to nejdůležitější. To už bylo před polednem, a narváno. Jen jsme si expozici prošli, připomněli si špeky, na soustředění nebyl prostor, už bylo plno.
   Po kafi u Hawelky jsme šli do Leopoldova muzea na naši oblíbenou expozici „Vídeň 1900“. Tady to baví Báru, ráda si čte o souvislostech, což jí u většiny ostatních výstav chybí. Mně tu stačí civět do světů nádhernejch portrétů a figur od Kokoschky, Schieleho a Klimta.
   Cestou do hotelu pro bagáž skvělej oběd ve Frascati, chválit wienerschnitzel nemá smysl, anžto nemá chybu. Paradoxně na mě pak ve vlaku vyskočil tenhle text, a já si říkal: „A divíte se? S těmahle porcema?“ – českej plátek vepřovýho přísně odváženýho na 150 g mokrýho a zasyrova, naklepanej jen tak, aby se neřeklo, se po usmažení na talíři scvrkne do velikosti asi tak pětiny telecího originálu, ale za stejný prachy, a čeká se na něj i deset nebo víc minut a pak je vlažnej? Co čekáte, zdejší kuchtíci?! Pohlreich a televizní šaškárny vás učej servírovat minimalistický uměníčko vydezajnovaný šnytlíkem a zacákaný nějakým sosem, ale lidi se v hospodě chtěj najíst, nechoděj tam na nějaký pitomý vizuální umění! Zkuste to konečně pochopit, třeba se k vám zas začnou vracet.
Jsem toho Chagalla plnej, dokonce tak, že bych nejradši malování úplně nechal (většinou mě výstavy nabíjej chutí co nejdřív něco taky udělat)… ale jasně, že zas něco spášu, jenže… teď mám před očima ty ruský sela s kácejícíma se dřevěnicema, zoufalost a zmar, a přesto poetiku obřadů a důvodů k veselí. Prostě – byli jsme v úžasný chagallerii.

(S Bárou na Chagallovi, 17.–18. ledna 2024)