Devatenáct



Ráno. Jdu tam, kudy každé ráno. Jeden by řekl, ráno jako každé jiné.
A tu náhle v cestě leží chlap. Dospělý, zdravý chlap, nedávno mu bylo devatenáct. Znám ho, vídám ho každý den. Dokáže se smát, a může s ním být kloudná řeč. Teď zhroucený, ústa dokořán, sípavý spánek opilce. Kabát kolem hlavy, jak si jej snad chtěl sundat, ale vleže se mu to už nepovedlo. O kus dál brýle, támhle foťák. A smrad všude.
„Vstávej, tady přece nemůžeš ležet,“ povídám a snažím se jej probudit.
„Coécoé... heosem, vé? Vé, heosem...,“ blábolí a vrávoravě se zvedá. Pochopil jsem, že se ptá, kde je.
„Hele, lehni si támhle... sundej si ty hadry, ...“ říkám a vidím, že mluvím do větru, oči se mu vytáčí kamsi vzhůru a nebýt schodů, kterých se přidržuje, zas by ležel.
„Toemi homálně netáuá,“ snaží se ospale ospravedlnit.
Pak se sesul a okamžitě usnul, teď už nikomu v cestě a na očích.
Chlast... copak můžu někoho poučovat a kárat? Taky jsem si vypil svoje, a blábolit jsem uměl jistě nemlich stejně. Snad že jsem se nikde neválel a vždycky se do nějaké té postele dostal, abych se aspoň jako člověk probouzel.
Chlast prý sbližuje... ovšem opilce to táhne zase jen k opilcům, a i podlaha je pak čím dál blíž, až se z ní stane i ta postel. Trapní blekotové ve většině lokálů celého světa večer co večer otravují svými plány, s čím že hned zítra začnou, ušlápnutí maskulíni bobtnají s každým vdechlým žejdlíkem, a všichni se obhajují starou pravdou, že většina velkých věcí se zrodila přece v hospodě, voe!, u píva...
A já tu teď mám adepta vší téhle slávy. Hrdinu několika včerejších lokálů, zdatného hospodského vzpěrače, krále ranního večírku, kterému nikdo netleská jen proto, že už se dlaněmi netrefí.
Ležel na dlažbě a nechat ho být by jindy nebyl zas tak veliký hřích.
To by ovšem nesmělo jít o mého syna, kterého mám rád.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Měšice 21. 4. 2023

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)