20. srpna 2010

Houbelec



Protože jsem Čech, rád sbírám houby. (Nedávno jeden twitterák napsal, že rád sbírá houby, ale nerad je hledá. Ne že bych byl tentýž případ, ale přišlo mně to vtipné a teď k věci.) A protože mám práce nad hlavu a nevím, co dřív, vyrazil jsem na ně z Prahy na Šumavu.
Nejdřív jsem poránu nemohl neobejít své teritorium nad Tvrdoslaví. Rok jsem tudy nešel, proto mě mohlo nepřekvapit, že tam, kde sto let býval les a oplýval houbama, tam je teď mýtina, která pokud něčím oplývá, pak neprostupným ostružiním, které se jak háďata omotává kolem nohavic a nohám brání hnout se tam, kam tělo již dospělo.
Křižoval jsem oblíbená místa a sem tam i něco našel. Paradoxně nejkrásnější kousky jsem vydloubl ve škarpě u silnice, lemovené opuštěnými auty dychtivých houbařů. Za dobu, za niž uběhnu kolem 14 kilometrů, jsem našel kilogram hub. Pokud se mně zvýšil tep, pak snad ze vzteku nad zmizelým lesem mého dětství.
Odpoledne jsem po nákupu koření do nálevu vyjel pod Keply, a zaparkoval u lesa právě ve chvíli, kdy pár metrů přede mnou přirazila trojice rovněž Prážáků.
„To je nefér, jste tři!“ povzbudil jsem je japným vtipem. „Ale zase máme jenom dva koše,“ odpověděl mi děda a za ruku vtáhl vnuka do lesa. Žena se trpně zasmála a zmizela za synem a tchánem či otcem v mlází.
Abych se jim nepřipletl do cesty, vystřelil jsem s očima upřenýma do mechu téměř na opačnou stranu lesa. Když jsem se ocitl takřka po boku dalšího samotáře, pochopil jsem přelidnění v této časti smrčiny a kvapem to vzal kolmo vzhůru hlouběji do lesa. Za chvíli se mně jejich halekačky ztratily v šumění lesa a jediné, do čeho jsem se mohl zaposlouchat, byla straččí echa ostatním, aby si na mě dali bacha. Nikomu ode mne ale žádné nebezpečí nehrozilo, a to ani houbám, které jsem pro samé klopýtání a zakopávání o větve a kořeny nestačil hledat. Nebudu zde vzpomínat, jakých úvah jsem se toho odpoledne dopustil, ani kterými cestami se ubírala má samomluva, podstatné by mohlo být, že jsem přišel na spoustu důležitých věcí a lecčeho se domákl, kdybych to ovšem vzápětí nezapomněl. Obešel jsem hvozd obloukem, na který jsem si troufl jen s vědomím, že mám v kapse autonavigaci, a s poloprázdným košem jsem přišel k autu. Nějak jsem se ale zamyslel či co, a výlez z lesa přešel. A v tu chvíli jsem uviděl hříbek. A támhle další! Zase jsem byl na lesní cestě, po níž musely projít všechny ty davy, slyšené i cítěné všude kolem. Co mám povídat, na té pěšině a kolem ní jsem našel tolik pokladů, kolik ráno a dosud ani zpolovic. Pravé hřiby, poddubáky, klouzky, několik modráků (pokud to ovšem nejsou červeňáci) a dokonce i několik kozáků! A to tam zbyly tuny všech ostatních hub, ve kterých se nevyznám, protože jsem hřibař (hřibaře jsem tam vymyslel).
Šťastný jsem se vypotácel z lesa. Chystal jsem se načmárat vzkaz „Jeden proti třem, ale za dva,“ ale pražská trojice již odjela a na jejich místě už stáli Plzeňáci, tou dobou třetí či šestá liga dnešního výlovu.
Doma jsem to všechno zavařil, snad to bude k jídlu. Bylo toho tolik, že zaplaťpámbu za mísu červivých, neměl bych dost česneku.

Žádné komentáře:

Okomentovat