21. srpna 2010

Svobota



Je sobota, jakou jsem již měsíce nezažil. Vlastně si takovou už ani nepamatuji.
Začala tím, že jsem se probudil až před osmou.
Ono „až“ nepřičítám včerejší sedmičce červeného, spíš tichu. Běžně mne probouzí popeláři, kteří zrovna v sobotu musí vyvážet kontejnery se sklem krátce po šesté. Když nemohou spát oni, ať se nevyspí nikdo.
Nechtělo se mně vstávat.
Nebyl důvod. Pes spokojeně oddychoval půl metru ode mne, čehož se mu s pelechem v jiné místnosti jindy nedostává, v ranním slunci se leskl jako zamlada a ze sna se usmíval (ale labradoři se usmívají pořád). Nikam jsem nemusel, nikdo ode mne nic nečekal. Skrze pavučinu v okně jsem se koukal do modrého stropu.
Nikam jsem neběžel.
Přijel jsem sem předevčírem na houby a jejich hledáním jsem i tak našlapal po lesích svou dávku. V každé noze mám po kile hřibů a z almárky se na mě směje jedenáct skleniček hub s octem nakyselo. V kýnech by se mi běželo setsakra blbě, a i kdyby ne, absence proudu teplé vody ke spláchnutí štvancova potu je stejně zásadní překážkou. Dost na tom, že na kýbl horké vody k umytí nádobí čekám dvacet minut. (Před chvílí ale odjela hydroložka, před měsícem tu byl proutkař, a vše je tak na cestě k lepšímu.)
Snídal jsem venku a ještě dlouho jsem si pak četl.
Pravda, v baráku není hodnotnější literatura než pohádky mého dětství, fotografické publikace o kráse tohoto kraje a metrák knih, které si normální člověk nikdy sám od sebe nekoupí, ale Petrolejový princ a dva či tři Reflexy z minulého století mají svou hodnotu a tradici. A makovec jsem už taky hodně dlouho nesnídal, zvlášť ne tenhle z Vacova. Garp v polospánku nahlas vzpomínal na dobu, kdy byl mladý a nebolely ho nohy, a vosy a mouchy k tomu bzučely své unisono.
Přitloukl jsem na dům dvanáctku.
Leta ležela smaltovaná tabulka v bedně s nářadím, teď je tam, kam patří. A paní hydroložce bylo hned jasné, že je na místě. Tolikrát jsem slova jako sutina, podloží a puklina pohromadě ještě neslyšel. Snad z mého zájmu o problematiku pochopila, že bych jí zálohu na posudek dal tak jako tak.
Poslouchám hodiny.
Poslouchám je, ale jejich běh na mne nemá vliv. Čas zůstal doma, tady vládne bezčasí. Teď například nemám hlad a až jej dostanu, už to nebude oběd. Kromě hodin poslouchám káně, skřehotající kdesi nad loukou, kterou můj táta propachtoval našemu sousedovi, a ten ji má od té chvíle za vlastní. V rohu té louky se válí stádo krav, které poslouchají, jak jim škrundá v čepci. A pak je ještě slyšet ono nic, kterému se říká ticho a pro něž má smysl být tady než jinde.
Cítím se tak nějak... svobotný.
Nechce se mně vůbec nikam.
Ale co naplat, mám nasbíráno, jsem snad i odpočatý a svrbí mě dlaně. To se tak říká, jako že se mi stejská po práci. A po lidech; co si budeme namlouvat, jsem stádní typ a od psa se toho už moc nedozvím. I ten běh mně chybí, a s ním rána, kdy kur pěje a krůpěje potu smáčí srdcoměr.
Za týden touhle dobou bych měl být v půli štreky kolmo na Ještěd.
To bude další ze svobot, jakou jsem již měsíce nezažil. Vlastně si takovou už ani nepamatuji, protože vždycky se jezdilo až v neděli.

Žádné komentáře:

Okomentovat