6. září 2010

Pocta Marii Lošákové



Moji aktivnější spolužáci ze Střední uměleckoprůmyslové školy na Žižkově mají na stárnoucí kolena stále častěji potřebu scházet se a vídat, což je jistě chvályhodné, zvláště pokud vše potřebné zařídí a všechny náš obešlou. Až na jednu zámořskou emigrantku a jednoho pražskýho ignoranta se scházíme stále téměř všichni. Téměř, neboť jedna z nás se leta potýká s roztroušenou sklerozou a její účast je pro ni náročná ve všech směrech. Loni jsem ji na sraz dovezl, letos se zúčastnila jen svým pozdravem, vysílená po nedávné operaci. A následující řádky vznikly den po té bouřlivé sešlosti vesměs zdravých a spokojeně stárnoucích spolužáků.

Moc si Marie vážím, a stejně tak moc mě mrzí, že včera nemohla bejt s náma. Abyste mi rozumněli... z citově blízké zkušenosti vím, že na eskalaci roztroušené sklerózy mohou mít podstatný podíl psychická traumata z různých fází života. A já si čím dál častěji uvědomuju, jak silná osobnost Marie je, protože přežít bez následků čtyřletou psychickou masáž lidí, které chtěla mít za přátele, to už vyžaduje hodně silnou vůli. Mám na mysli různé formy posměchu, kterým byla na supšce vystavena, a když si vzpomenu na ony hromadné jízdy autobusem č. 120 ze školy, kdy mladej uřvanej Čestmír Řanda bavil celou zadní čast narvaného autobusu vtípkama na Mariin účet, na žerty, za něž se lze dnes domoci odškodného, a na to, že jsem byl součástí onoho lynčujícího davu, je mi zle a jsem na sebe naštvanej. Proto považuju Marii za nesmírně statečnýho člověka, a je patrně údělem těch nejstatečnějších, že mají pech. Nejspíš i proto jsou hrdiny všech silných příběhů, a Marie je pro mě hrdinkou příběhu naší třídy. A strašně moc jí přeju, aby byla ještě dlouho tou veselou Marií, do který jsme my kreténi k její škodě léta šili.


23. května 2010


Dlužno dodat, že Marii je (s koncem léta) lépe, čas od času ji potkám v parku, a těšíme se na setkání příští rok.

1 komentář: