Pavel Beneš

Považujme tuhle kapitolu za uzavřenou. Novoročenky (ano, to, co jsem rozesílal, byly moje novoročenky) jsou už dávno rozeslány a rozdány, a protože po zkušenostech z předchozích let nepředpokládám zásadní zvrat, mohu bilancovat. Mnozí adresáti to, co dostali, nepochopili. Nepochopili, že i přes hrozbu její absence mou novoročenku nakonec dostali. Nedošlo jim (narozdíl od mého dopisu), že bych neposílal oznámení, že nic nepošlu. A proto se na mě mračí, potkáme-li se, proto mně tu svou nepošlou, když jsem tak lakomej. Popravdě řečeno, tak daleko jsem to nedomýšlel. Stačilo mi pomyšlení na vše, co se odehraje, až obálka najde svého adresáta. Proces realizace novoročenky – jakkoli je vše od chvíle, kdy si ten balík přivleču z tiskárny, jedním nádherně dlouhým a milým rituálem, končícím napěchováním jednoho či více oranžových kastlíků –, není nejdůležitější. Nevím, jestli tenhle pocit znáte, ale já se přímo tetelím blahem při pomyšlení na okamžik, kdy ten který adresát mou obálku najde...

Tak už je to zase tady! Jeden z mých nejkrásnějších a nejmilejších rituálů, jimiž si pestřím život už přesně čtyřiatřicet let! Chvíle, který si dokážu užít a kdy jsem šťastnej. Chvíle, během nichž jsou pro mě skutečně vánoce, ať už za dveřmi, nebo už za dveřmi (totéž není vždycky totéž). Dobrovolně se unavuju stereotypní prací: dvěstě podpisů, pěkně tužkou a naknop... jednou ohnout, podruhý a potřetí, a takhle zase všech dvěstě, a ten papír vždycky tak příjemně zašustí... otevřít obálku, zašoupnout, překlopit chlopeň, šlinc prstama zprostřed do stran, osm paklíků po pětadvaceti... podle připraveného seznamu dvě sta nejvěrnějších jmen a jen o pár desítek méně adres... vysychající a hlavně nezdravý lízing známek, i letos bez pana prezidenta, s vánočním motivem, bez mála... no, však víte už, kolik. Ta hromádka napěchovaných obálek, gramáží papíru a obálky včetně známky a inkoustu jen taktak pod dvacet gramů, vypadá úctyhodně a nechtěl bych být sám sobě pošťákem. Teď už zbejvá jen obej...

Koupil jsem si věc, bez níž jsem si další život mohl jen stěží představit. Hračku, která vyplní ty chvilky, kdy mě ostatní hračky už neinspirujou. A pyšně si ji vezu metrem domů. A na Staroměstský přistoupil chlap. Něco mezi mnou a kmetem, sedmdesát? To není podstatný. Jde o to, co je asi zač. Nic okouzlujícího, ani nic odpudivýho. Dbá na sebe v rámci možností. A to je to, co mě zaháklo. Jeho možnosti jsou jinde než ty moje, a třeba je mnohem pracovitější než já, a nejpíš toho oddřel víc než já kdy dokážu jen vymyslet. A o existenci hraček typu tý mý nemá ani páru, protože nemá na hraní čas ani myšlenky. Soustředěně se drží tyče, jako by měl pocit, že pustit se by znamenalo věčný prokletí. Civí kamsi až k Blaníku a rád by byl rytířem, kdyby. Ne, není nalitej, není to bezdomovec a beznadějec. Jede najisto a má kam dojít, a snad se tam i těší, nevypadá nespokojeně nebo smutně. Je, a bere to tak. Je mi najednou trapně, protože cena tý mý hračky by pro něj znamenala jídlo na pár tejdnů,...

Ve speciálu Reflexu při vší svý důslednosti napsali, že Lennon byl v roce 1991 pomrtně oceněn... a mně došlo, jak dávno jsou některý chvíle ze včerejška. No jo. třicet let už to je. Já si na ten den pamatuju docela přesně. Bylo úterý 9. prosince a my měli tělák v hale smíchovský Tatrovky, stáli jsme nastoupení nejspíš k rozcvičce, proti nám tělocvikář Kříček. Vedle mě stál sochař Vláďa Krninský, a ten mi zašeptal dvě slova, který jsou pro mě od tý chvíle jak synonymem hlouposti umprumáckých tělocviků, tak stejně okamžikem pochopení, že i na umělce je možný střílet: „Zabili Lennona.“ Lennon byl pro mě tím, čím pro ostatní Beatles. Vlasatec s brejličkama. Začátkem sedmdesátých let jsem čas od času nosil do školy na hudebku sjetou desku Imagine, první elpíčko, který nevyšlo v Supraphonu ani v Pantonu a na kterým nebyli ani Zelenáči, ani Plavci, a kterou nám pak jakási osvícená učitelka dovolila poslouchat, stejně jako další desky Beatles, který nosila Jitka Lauerová, a stejně jako m...

Tak jsme si včera odbyli svou veřejnou premiéru. Před ní jsme byli nervózní jak před prvním tanečkem, a po ní rozjívený jako po maturitě. Před ní jsme doufali, že jí uděláme radost, a po ní jsme věděli, že se nám to povedlo. Znáte to, ne? Jak čekáte dychtivě za rohem, abyste vybafli na někoho, koho máte rádi, a jak moc se těšíte, že se jako lekne.  Včera U Zavěšenýho kafe slavila kamarádka Radka Ciglerová svou padesátku a pěveckej sbor NaMoll, jehož je členkou a k jehož založení přispěla nejedním panákem – protože nad nimi jsme se jednou stali pěvci –, pro ni nazkoušel vlastní verzi Schillerovy Ode au Freude na Beethovenovu melodii.  Bylo to jako hra na schovávanou. Zapírali jsme před Radkou tajné zkoušky, tvářili jsme se dva měsíce nezúčastněně, včetně Radčina syna Matyáše, kterej byl důležitým článkem všech příprav. Potají jsme si broukali své party, namnoze marně se učili text nazpaměť, a pod taktovkou a pevnou rukou sbormistra Ondřeje Cutycha jsme se snažili sejít ve třec...

Dej bůh štěstí tomu domu, my zpíváme Raduně. Přejeme jí ať moc nejí ať je zdravá, nestůně. Přejme Radce k padesátce ať je furt tak veselá ať jí vlasce v její patce padají dál do čela. Aby měla co by chtěla a co nechce neměla Chceme zkrátka aby Radka dávala nám do těla. Přejme Radce k padesátce aby aspoň tušila že nás dívky, že nás chlapce jak se sluší vzrušila. K padesátce pějme Radce tuhle Ódu na Radu, Dojatí jsme z téhle písně, slzy tečou na bradu. Dojatí jsme, milá Radko že je ti snad padesát. Chci ti říct jen, kamarádko, mám tě ráda, mám tě rád. Chcem ti říct jen, kamarádko, je nám ctí tě znát a přát. Původní text Friedrich Schiller, 1785 Hudba Ludwig van Beethoven, 1824 Úprava Ondřej Cutych, NaMoll, 2010 Premiéra 16. 11. 2010 U Zavěšenýho kafe

S příchodem roku 1994 (ano, před šestnácti lety) jsem požádal adresáty své novoročenky o nejdelší české slovo, navíc složené jen ze souhlásek. Kromě množství odpovědí (78) jsem se dočkal i překvapení co se vlastních výsledků týká.
Nepsanou podmínku - minimálně osmi souhlásek, na základě jejichž užití ve slově "scrvrnkls" jsem o další možnosti požádal - nakonec splnilo osmnáct odepsavších: Karel Aubrecht (čtvrtprd), Jiří Cicvárek (vchrstls), Stania Donnenberg (vrchchls), Jana a Ivan Komárkovi (čtvrtprd), moje maminka (zcvrnkls), Jiří Ornest (všmrncls), Jan Unger (vchrstls) a Martin Zet (scvrkprd), přičemž původní slovo (scvrnkls) uvedli Karel Aubrecht, Štěpán Klas, Michal Lutterer, Ivana Naegele, Kateřina Pavelková, Jiří Slíva, Antonín Škvor, Táňa Svatošová a jedna fialovým fixem nečitelně podepsaná žena (zato s jihoafrickým jazykolamem iqaqa laziqikaqika kwaze kwaghawaka uqhoqhoqha, což údajně znamená skunk spadl dolů a zlomil si hrtan). Pominu-li namnoze nesmyslné novotvar...

Přemejšlím, co se to poslední dobou v Dejvicích děje. Buď se mnohem častěji než dřív dívám vzhůru (což by svědčilo o zdravějším sebevědomí), a nebo jsou ty potvory čím dál tím uřvanější a nelze je už nevnímat. Mluvím o kavčích a havraních manévrech. Nejprve jsem je vnímal sem tam poránu, poslední dobou je ale už nelze neregistrovat jako trvalou zvukovou kulisu všeho dění nad stromy, na střechách či kdesi mezi nebem a mnou. Představte si ztichlé náměstí, v parku šustí jen padající a poletující listí (podzimní romantika), koukáte, kdy si pes přičapne a bude nejvyšší čas podstrčit mu pod ocas tácek na to, čím jste jej před několika hodinami nakrmili, a najednou nálet, žčernalé nebe, kravál (pes je naštěstí hluchej) a jednolitý šustění stovek až tisíců párů křídel. Mají svou sílu, připomínají mně harlejáře v Římě či v Paříži v minulém století, kteří také několikrát během odpoledne provedli spanilý objezd Kolosea či Vítězného oblouku, aby jim mašiny nevystydly. Ti ptáci jsou ale lepší v t...

To je dneska den, jeden neví, kam dřív skočit. A ještě k tomu začal tak příjemně - necelé dva litry burčáku z trhu na Kulaťáku se chladí a čekají na svou příležitost. Zaprvé týdny již žiju tím, že dneska poběžím nočně večerní běh Prahou, deset kilometrů Metroběhu, poslední závod letošní maratonské sezony. Tedy, ne že bych byl maratoncem a měl důvod slavit konec sezony, to zdaleka ne!, ale je hezké zúčastnit se hromadně konce, když už jsem začátek nestihl. Dnešní konec bude začátkem příští sezony, dalo by se říci. Včera jsem na Staromáku k té příležitosti dostal běhací triko, a konečně se budu potit do sportovního náčiní, protože dneska už to nejsou jen tak ledasjaká trika, dneska už je to funkční prádlo, jako by všechny dřívejší trenky a tílka a tepláky byly nefunkční, čehož si - až na pár výjimek způsobených nezdravou stravou - nejsem vědom. Taky jsem dostal číslo 1927 s čipem a spoustu katalogů a běhacích časáků, prospektů na mraky nepotřebností, taky antiperspirant a to všechno ...

Moji aktivnější spolužáci ze Střední uměleckoprůmyslové školy na Žižkově mají na stárnoucí kolena stále častěji potřebu scházet se a vídat, což je jistě chvályhodné, zvláště pokud vše potřebné zařídí a všechny náš obešlou. Až na jednu zámořskou emigrantku a jednoho pražskýho ignoranta se scházíme stále téměř všichni. Téměř, neboť jedna z nás se leta potýká s roztroušenou sklerozou a její účast je pro ni náročná ve všech směrech. Loni jsem ji na sraz dovezl, letos se zúčastnila jen svým pozdravem, vysílená po nedávné operaci. A následující řádky vznikly den po té bouřlivé sešlosti vesměs zdravých a spokojeně stárnoucích spolužáků. Moc si Marie vážím, a stejně tak moc mě mrzí, že včera nemohla bejt s náma. Abyste mi rozumněli... z citově blízké zkušenosti vím, že na eskalaci roztroušené sklerózy mohou mít podstatný podíl psychická traumata z různých fází života. A já si čím dál častěji uvědomuju, jak silná osobnost Marie je, protože přežít bez následků čtyřletou psychickou masáž lidí...

Je sobota, jakou jsem již měsíce nezažil. Vlastně si takovou už ani nepamatuji. Začala tím, že jsem se probudil až před osmou. Ono „až“ nepřičítám včerejší sedmičce červeného, spíš tichu. Běžně mne probouzí popeláři, kteří zrovna v sobotu musí vyvážet kontejnery se sklem krátce po šesté. Když nemohou spát oni, ať se nevyspí nikdo. Nechtělo se mně vstávat. Nebyl důvod. Pes spokojeně oddychoval půl metru ode mne, čehož se mu s pelechem v jiné místnosti jindy nedostává, v ranním slunci se leskl jako zamlada a ze sna se usmíval (ale labradoři se usmívají pořád). Nikam jsem nemusel, nikdo ode mne nic nečekal. Skrze pavučinu v okně jsem se koukal do modrého stropu. Nikam jsem neběžel. Přijel jsem sem předevčírem na houby a jejich hledáním jsem i tak našlapal po lesích svou dávku. V každé noze mám po kile hřibů a z almárky se na mě směje jedenáct skleniček hub s octem nakyselo. V kýnech by se mi běželo setsakra blbě, a i kdyby ne, absence proudu teplé vody ke spláchnutí štvancova potu je stej...

Sdílím kdeco a s kdekým. Své soukromí s 314 přáteli potvrzenými a dalšími přáteli přátel mých přátel na ksichtopisu¹, své názory na švitoráku², chutě na čtverohraně³, fyzickou přítomnost na skrzezdi⁴ či naběhnuté či našlapané kilometry na denněmile⁵. A právě odtud není daleko k myšlence sdílet se světem svou vášeň houbařskou. Založil jsem proto portál houbby a zrovna si prohlížím svůj profil. Z fotky toho není moc vidět – v předklonu právě vyňoupávám hříbek z mechu. Až mě někdo vyfotí líp, portrét změním. Přátel zatím moc nemám, v lese, kde mám svá místa, jsem dosud žádného otrapu⁶ nepotkal. Všichni ostatní, kterým jsem se připletl do cesty, se vždy mlčky vydali na opačnou stranu. Ani wifi tu není, do 3G jsem rovněž ještě nezapletl. Pod téměř povinným výčtem sdílených sociálek (uvádím jen ty pravé, hořčáky nechávám ladem) je můj aktuální stav: 832 hub, ale je v tom započten i nehoubařský trénink nedávno na Blaníku. Není to mnoho, ale začal jsem pozdě a dosbírám to. Položka motto se nes...

Protože jsem Čech, rád sbírám houby. (Nedávno jeden twitterák napsal, že rád sbírá houby, ale nerad je hledá. Ne že bych byl tentýž případ, ale přišlo mně to vtipné a teď k věci.) A protože mám práce nad hlavu a nevím, co dřív, vyrazil jsem na ně z Prahy na Šumavu. Nejdřív jsem poránu nemohl neobejít své teritorium nad Tvrdoslaví. Rok jsem tudy nešel, proto mě mohlo nepřekvapit, že tam, kde sto let býval les a oplýval houbama, tam je teď mýtina, která pokud něčím oplývá, pak neprostupným ostružiním, které se jak háďata omotává kolem nohavic a nohám brání hnout se tam, kam tělo již dospělo. Křižoval jsem oblíbená místa a sem tam i něco našel. Paradoxně nejkrásnější kousky jsem vydloubl ve škarpě u silnice, lemovené opuštěnými auty dychtivých houbařů. Za dobu, za niž uběhnu kolem 14 kilometrů, jsem našel kilogram hub. Pokud se mně zvýšil tep, pak snad ze vzteku nad zmizelým lesem mého dětství. Odpoledne jsem po nákupu koření do nálevu vyjel pod Keply, a zaparkoval u lesa právě ve chvíli,...

Tuhle jsem na to opět narazil, když jsem se vyznával z lásky k běhu a četbě Murakamiho: koho že skutečně máme rádi a velebíme jej jako skvělého spisovatele, čteme-li překládanou literaturu. Irving, Welsh, Chabon, Palahniuk, Paasillina, Murakami... to jsou mí favorité, mám-li si v tuto chvíli vybavit pár jmen. Co se mně na nich vlastně tak líbí? To, jak vystavěli příběh, charakteristiky, popisy osob a reálií? Jak vím, že to takhle skutečně mysleli? Co mně dává jistotu, že překladatelova interpretace je shodná s myšlenkovými pochody původního autora? Aneb - čtu rád Irvinga, Welshe, Chabona, Palahniuka, Murakamiho, a nebo spíš Radoslava Nenadála, Kamilu Lederovou, Markétu a Davida Záleské, Richarda Podaného, Jana Petra Velkoborského či Tomáše Jurkoviče? Kdysi jsem byl (a furt to trvá) fascinován překladatelskou ekvilibristikou Pavla Medka s jeho převedením příběhů Harryho Pottera. Kolika nádherným novotvarům dal život, kolik zvukomalebných, kouzelných a pohádkově tajemných slov vymyslel, ...

Ten Haruki Murakami mně promluvil z duše. Nejenom že krásně píše (aspoň to tak z Jurkovičových skvělých překladů vypadá; vlastně vůbec nevím, jak Murakami píše, vždyť je to Japonec), ale ještě k tomu je běžcem dlouhých tratí. V tom prvním se s ním měřit neopovažuji, v tom druhém se cítím být daleko za ním, nicméně stále v tom chumlu, kterému sice vždycky uteče, ale se kterým se pak potká v cíli. Zkrátka jsem se v jeho poslední knížce, v níž vysvětluje, o čem mluví, když mluví o běhání, našel. Tahle knížka nás, druhdy osamělé běžce, krásně sbližuje. Nečíst ji je totéž jako být členem partaje a neznat předsedovy teze, a přečíst ji znamená zblbnout ve jménu naběhaných kilometrů ještě víc. Čtenáři, kteří nikam zatím neběží, tu chuť s poslední kapitolou nejspíš dostanou, a ti, kteří si tenhle deník čtou mezi jednotlivými dávkami té naší vypocené drogy, se těší na svá příští vítězství nad sebou samými. A pak jsou ještě ti, kteří mají rádi Murakamiho knížky a neběhají, a ti vesměs nechápou, p...

Ráno. Jdu tam, kudy každé ráno. Jeden by řekl, ráno jako každé jiné. A tu náhle v cestě leží chlap. Dospělý, zdravý chlap, nedávno mu bylo devatenáct. Znám ho, vídám ho každý den. Dokáže se smát, a může s ním být kloudná řeč. Teď zhroucený, ústa dokořán, sípavý spánek opilce. Kabát kolem hlavy, jak si jej snad chtěl sundat, ale vleže se mu to už nepovedlo. O kus dál brýle, támhle foťák. A smrad všude. „Vstávej, tady přece nemůžeš ležet,“ povídám a snažím se jej probudit. „Coécoé... heosem, vé? Vé, heosem...,“ blábolí a vrávoravě se zvedá. Pochopil jsem, že se ptá, kde je. „Hele, lehni si támhle... sundej si ty hadry, ...“ říkám a vidím, že mluvím do větru, oči se mu vytáčí kamsi vzhůru a nebýt schodů, kterých se přidržuje, zas by ležel. „Toemi homálně netáuá,“ snaží se ospale ospravedlnit. Pak se sesul a okamžitě usnul, teď už nikomu v cestě a na očích. Chlast... copak můžu někoho poučovat a kárat? Taky jsem si vypil svoje, a blábolit jsem uměl jistě nemlich stejně. Snad že jsem se nik...

Minulý týden mně bylo padesát. Docela hezké číslo, nejkulatější věk ze všech, které lze považovat za jaksi přelomové. První z těch jubileí, na něž se už netěšíme, a nebo čím dál tím méně, pakliže nám jsou vůbec dána. Bilance si nechávám na bezesná probouzení, tady a teď se snažím psát o tom, co mně k této příležitosti udělalo radost. Přátelé se na mne složili a má ranní popobíhání dostala konečně důslednější a zdravější motivaci v podobě přemoudřelé obuvi, stopek, skrze něž se houpu na neviditelném vlákně uvázaném kdesi nade mnou na jednom ze satelitů, a piksliček s vitaminy a posilovadly. Lámu jeden osobní rekord za druhým, radostně sčítám ve větrech o závod poztrácené kalorie a mám rád své přátele. Moje trpělivá a tolerantní žena oprášila mou mladicky nespoutanou sbírku postpubertální poezie a po sedmadvaceti letech jí dala krásnou grafickou úpravu, adekvátní formát a nákladem sta krásně vytištěných exemplářů ze mne učinila pyšného publikovaného básníka a k slzám dojatého manžela. Je...

Noc ze čtvrtka na pátek, v srdci Krkonoš, Bolkov kousek od Černé hory nad Janskými Lázněmi. Před pár hodinami jsme se rozešli od stolu plného vepřové pečeně, piva, fantastického chleba, zelí s křenem, vína, zkrátka od hostiny. Ve vedru jen o málo snesitelnějším jsme se posvalovali na lože, lehátka a podlahy. Okna dokořán, venku stejně mrtvo jako uvnitř. A najednou prásk!, okna se zatřásla, tichem se nesla brumlavá ozvěna kamsi k Polsku. A prd ho!, blesk jak reflektor někde nad Slávií. Jeden, dva, tři - a zase řacha, za niž by pyrotechnici každého rockového festivalu dali nevímco. Řacha tak neskutečně rozfázovaná, raz-dva-tři, raz-dva, tři-čty-ři, a řach!, a tma a blesk a dva-tři, čtyři a řach! řach!, hm... a řach. Od malička vím, že co odpočítaná vteřina, to vzdálenost bouřky. Řa-a-ach, a šajn a prásk! a podruhé a potřetí, a tma a blesk a prásk ho!, nedělal bych nic než počítal. Ležel jsem a třeštil oči k oknu, a ledva si zvykly na tmu, Krakonoš zase zapnul stroboskop a přehulil reprák...