Koukej to pustit! Vyplivni to! Matyldo, neser mě a ať už je to venku!

Tak jsme zas byli zalejvat kytky… ať jsem vešel kamkoli, Matylda si někde sedla a čučela (akorát na ten stůl jsem jí pomohl, a ne, fakt neváží už dvacet kilo, ale nejmíň metrák). 

„Ale pod tou babičkou Sandtnerovou bys ten jazyk vyplazovat nemusela,“ myslel jsem si nahlas, ale zbytečně. Já s ní vůbem mluvím vlastně furt, všechno, co se mi žene hlavou, jí říkám. Ostatně, ona mně taky…

Z obejváku je vstup na terasu, tam se zalejvá hadicí. Chvilku tam oplendovala, a pak najednou zmizela uvnitř, nebyla tam nijak dlouho, ale nedalo mi to a vešel tam, a koukám, nějakej žmolek sbírá z koberce a tváří se zas jak debil.

„Pusť to!“ přikazuju, a ačkoli venku s klackama a zátkama a holubíma perama to docela funguje, tady ne. 

„Matyldo, pusť!“ jsem fakt už hodně přísnej a sahám do kapsy, což většinou zabírá, protože tam mám mňamky za odměnu.

Nic. Sveřepej pohled pitomce a postoj „já tu přece vůbec nejsem“. Jakmile jí neplandá jazyk z tlamy, je jasný, že tam něco syslí.

„Koukej to pustit! Vyplivni to! Matyldo, neser mě a ať už je to venku!“ ztrácím nervy a je mi jasný, že tenhle hřích bude větší než nějakej zatoulanej ořech nebo ponožka. A taky že jo. Otevřel jsem jí tlamu, a tam se na jazyku krčí poměrně velkej boban (naštěstí už kadí tuhý… takže tuze). Furt kouká jak blb, a ne! rozhodně ne provinile, spíš takový to „jako bys ty nikdy nesežral taky hovno“.

Tak jsem ji vypustil na zahradu, chvilku hledala místečko, až zmizela v džungli břečťanu, a za půl minuty byla zpátky, úsměv od ucha k uchu a jazyk zas venku. Teprv pak jsme se vyškrábali do aťasu, kde mi takhle pózovala. 

Tak kde seš?!

Tenhle letitej sektorovej gauč je mamince k odpočinku při práci nejblíž.

A furt vznikaj nový a nový obrazy…

Na tátově stole. Takovej pořádek tu samozřejmě nikdy nebyl.

Pod máminým stolem. Takovej pořádek tu je odjakživa.

„Ale pod tou babičkou Sandtnerovou bys ten jazyk vyplazovat nemusela.“