Co to je? To neuhodneš!

Napřed se v půl pátý nadvakrát pokadila před dveřma (což má tu nevýhodu, že je třeba najít něco na sebrání, a protože se dveře otevíraj dovnitř, je to vždycky něco důležitýho… aha?), ale báječná Bára to mlčky nějak sesbírala a setřela a vyvedla ji ven se vyčurat, a v klidu jsme zas všichni tři v posteli usnuli… a v půl sedmý slyším ze spaní zase zvuky, který se běžně v ložnici neozývaj… a ejhle, na podlaze je tohle modrý něco! Modrý hovno?!

Ba ne, to je jen ručička z tý modrý žoužele, co si přinesla z rodnýho kotce v lednu na památku, však jsme si o tom v pátek u vás povídali, paní Pirnerová, jak se s tím mazlí a heká u toho blahem, a jak to postupně cupuje a že před čtrnácti dny ukousla ručičku a zbylo jen tělíčko (ano, včera jsme dokoukali nový Stranger Things)… zdůrazňuju: PŘED ČTRNÁCTI DNY! Čtrnáct dní se jí to převalovalo v žaludku a ne a ne se to rozložit jako třeba ty páteční kosti z půlky kuřete a kdoví co všechno další, kolem se valilo kdejaký svinstvo a dietní rejže s prokolínem a smekta a litry vody z misky i z louží, ba i z Baltu, všechno se to měnilo v ten zasranej průjem, holka váží furt dvacet kilo, a tohle modro tam na to čtrnáct dní čumí, než se to rozhodne vyjít ven tak, kudy to přišlo, když už to nejde tím druhým koncem?!!

Ještě báječnější Bára to zase mlčky sebrala a vyhodila, a zase jsme všichni tři v posteli usnuli, Matylda navíc asi výjimečně hodně šťastná, protože se nechala nejen obejmout a přikrejt, ale i to až do osmi, kdy mi píply hodinky, vydržela a já jí blaženě (blafeně?) funěl do zátylku a drbal jí to – po čtrnáctidenním boji (blít, či neblít?) odpočívající – bříško.

A potom v Riegráku prohnala Benčího, jako by se nic nestalo, doma zhltla poslední várku dietní rejže a teď v posteli zase spí s nejbáječnější Bárou.

Modrý hovno?!

Ba ne, to je jen ručička z tý modrý žoužele, co si přinesla z rodnýho kotce…

A teď v posteli zase spí s nejbáječnější Bárou.