29. května 2013

Kmochův Kolín


Posudek vedoucího diplomové práce

student: Jakub Rusek, BcA
ateliér Vizuální design, FUD UJEP
oponent práce: MgA Jan Bažant
konzultant práce: doc. Mgr. Kateřina Dytrtová, Ph.D.
název tématu: Komiks KMOCHŮV KOLÍN

Diplomová práce Jakuba Ruska v sobě nese všechno zaujetí a vytrvalé nadšení pro projekt, jaké se alespoň na této fakultě hned tak nevidí: studenti mnohdy mění témata svých závěrečných prací nejen v administrativně posledním možném termínu se začátkem akademického roku, v němž hodlají diplomovat, ale mnohdy i během práce a občas ještě ve finále, kdy se jim už jen stěží daří dostát všem původním kritériím a podmínkám.
Jakub Rusek jde za výsledkem své práce, jímž je komiks „Kmochův Kolín / Festival of the dead“, důsledně už druhým rokem, a odkladu obhajoby své práce nevyužil tak jako mnozí ostatní jen k posledním možnostem požitků z privilegií studenta, ale k dopracování a rozšíření původního zadání v dílo, které nyní předkládá k hodnocení.
Jeho komiks ve stylu noir je působivý, dějově propracovaný (dík nezávislému scénáristovi) a v některých scénách vyloženě vzrušující do té míry, do jaké je v jiných dojemný či naopak komický a komediální. Hromady skic, kterými Jakub Rusek v pravidelných intervalech zanášel stoly při konzultacích, se stále vyvíjely, bobtnaly a přetékaly příběhem, sympaticky situovaným do Ruskova rodiště, v postavách i reáliích vycházejícím ze skutečných předloh. Kromě variant a dalších řešení přicházel vždy s ohlasy a kritikami komiksových profesionálů, s nimiž svoji práci důsledně konzultoval. Entuziasmus a nadšenecká vytrvalost pomohly z Ruskovy práce vytvořit hotové dílo, které má přesně dané své zrození i své finále, a kterému lze vytknout snad jen smutek nad faktem, že většina hlavních hrdinů je už dávno po smrti.
Než se dostanu k hodnocení Ruskovy práce, musím vyslovit svůj údiv nad jeho kreativitou a pílí. Když totiž přišel v roce 2010 ke zkouškám pro magisterské studium, téměř jsem v něm nepoznal onoho ospalého a stále kamsi do dáli civícího studenta Střední školy reklamní tvorby Michael, kde jsem externě učil v době, kdy on tam absolvoval třetí a čtvrtý ročník. Studia na hradecké univerzitě, obor Grafická tvorba – multimédia, mu evidentně velice prospěla a na FUD se ke zkouškám dostavil jako zralý a dospělý člověk, který ví, co chce. A hned v prvním ročníku vyhrál české kolo mezinárodní soutěže Proti kožešinám (shodou okolností spolu s další diplomantkou, Petrou Komárkovou).

Co se písemné obhajoby týče, i na té Jakub Rusek oproti většině ostatních diplomantů pracoval průběžně, podklady a vhodné formulace střádal po celou dobu práce, a nečinilo mu pak v závěru finiše všechny texty uspořádat a dát jim tvar, který hodnotím kladně, a aby ne: písemná část Ruskovy diplomové práce působí jako něco víc než jen povinné pemzum stránek, znaků a příloh; líbí se mi začlenění ilustrací do textu, ilustrační doprovod neučtitelný objem diplomové práce oživují a zároveň nutí čtenáře hledat v textu zmínky a odkazy na mnohdy provokující ilustrace. Tou provokací mám na mysli situace či konkrétní osoby nejen na fotografiích, nikoli prvoplánový atak čtenářových pudů.
Po literární a stylistické stránce považuji Ruskův text za kvalitní zprávu o stavu komiksu i za srozumitelnou zpověď zkušeného autora, který si může dovolit některá tvrzení prosazovat či hájit s vehemencí, kterou bych laikovi vyčetl. Nakládání s textem a ilustracemi, cákance na obalu a úvodních stranách, dokumentární fotografie z komiksfestu či autorovo zátiší se štětci, perky a tuší jsou milými detaily elaborátu, který by bez nich působil suše a akademicky jako většina písemných obhajob realizovaných kupodivu velmi kreativními lidmi, kteří se ovšem ve finále zaleknou pravidel, původně definovaných pro netvůrčí studijní obory, a svou studentskou pouť zakončí cestou nejmenšího odporu. Jsem rád, že někteří mí studenti a mezi nimi i Jakub Rusek dokáží posouvat nastavené hranice blíž k těm, jimž jsou práce určeny.

Z běžné produkce písemných obhajob se Ruskova práce vymyká nejen nadstandardním objemem textu a obrazových příloh, ale i barevně kontrastní bílou vazbou s rudými, jemně aplikovanými cákanci.
Jediné, co bych Ruskovi vytkl – a samozřejmě že vytknu, protože nemohu jinak –, jsou tradiční jednoznaky na koncích řádků. Ty až se naučí vnímat jako chybu, budou hnidopiši mého ražení spokojeni a bude nám zalehko číst si podobně interesantní texty, jakým je i Ruskova písemná část jeho diplomové práce.
Jakákoli známka nemá šanci být lepším výsledkem než zkušenost získaná prací na takto náročném projektu, navíc v touze jej následně realizovat do komerční fáze.

Žádné komentáře:

Okomentovat