29. května 2013

Brutal Assault


Posudek vedoucího bakalářské práce

student: Jakub Zajíček
ateliér Vizuální design, FUD UJEP
oponent práce: Tomáš Krcha, DiS.
název tématu: Vizuální styl Brutal Assault

Jakub Zajíček se nezdá, ale jeho práce během celého jeho studia bakalářského programu patřily k těm nejkreativnějším, vyjma té předposlední: zásadně si pokazil reputaci svou bezradnou a zoufalou zimní klauzurou, na kterou se snažme zapomenout a to, že ji tu připomínám, je jen dokladem toho, za jak běsnou a nezapomenutelnou se pro mě stala. Nicméně – po měsících hledání, do čeho vlastně by se ve své bakalářské práci pustil, překvapivě zakotvil u festivalu hudby, jejímž vizuálním představitelem v ateliéru byl jeho jmenovec, den po něm obhajující budoucí magistr Rusek. Zajíček, který mi vždycky připomínal spíš Bruce Springsteena, se náhle upnul k temnému chrčení a přeboostřenému řinčení kissáckých komediantů mávajících hřívami a lesknoucích se potem, pleťovým olejíčkem a plechovými cetkami. Jak ale vývoj jeho práce ukázal, rozhodl se převychovat tuto bíťáckou hááárd-éénd-he-vy komunitu ve výtvarně citlivé a estetice přístupné společenství. Pokud se mu totiž podaří u managementu festivalu Brutal Assault prosadit svůj koncept vizuální komunikace, stanou se festivaly této hudby zábavními rodinnými podniky podobně jako Matějská pouť nebo vlčnovská Jízda králů.
Jakub Zajíček je famózní kreslíř, kterého se nám s Lumírem a později s Míšou Labudovou podařilo  naštěstí převychovat z tabletisty na rukodělce. Z jeho kresebných schopností by měl mít radost každý učitel kresby, a pokud se mýlím, není chyba v Zajíčkově umu. A jeho kresby jsou i základem výtvarného konceptu pro festival, který si jinak potrpí na strašidýlka a hororoviny, kterých je plný internet. Zajíček k tématu přistoupil po svém a v tom duchu zpracoval jednotný a zajímavý koncept, svým pojetím a celistvostí připomínající například Velíškův vklad do image teplické kapely Už jsme doma či Hachleho a Němcovu vizuální interpretaci koncertů Precedens.
Lze mít výhrady k surrealistické nadsázce jeho motivů, ale když uvážíme, že nepracuje pro Bambiriádu, ale pro surový útok, je ještě mírný a mohl by přitlačit víc na pilu, samozřejmě že na její ostří a nějakou částí těla, jak se to vyznavačům tohoto žánru líbí. A to je na Zajíčkově práci sympatické, že nepodléhá těmto prvoplánovým asociacím a i když se to zdá jako házení hrachu na The Wall od Pink Floyd, nevzdává to a hází hrách hrst za hrstí, s vírou, že se se hrachor chytne a zeď zezelená, protože tomu se zelení, komu se nelení. Tedy ne že by se Jakubu Zajíčkovi nelenilo, jemu se dokáže lenit až hanba, ale vždy se dokáže sebrat a odvést slušnou práci.
Nejspíš je to jen náhodný výběr fotografií pro ukázku potisku triček, ale kdyby Zajíček v duchu svých vizuálů pro festival realizoval v rámci těchto akcí tetovací salón, dotáhl by koncept k dokonalosti.

Písemná část Zajíčkovy bakalářské práce je napsaná svižně, s nesporným literárním vkladem a s ambicemi poučit, spontánní a mile srozumitelnou formou. Musím opět konstatovat, že Zajíček – podobně jako jeho jmenovec z Plastiků Pavel – píše skvěle a je jen naše škoda, že jen když musí. Když už ale najde čas či nad ním visí Damoklův meč s ostřím povinnosti, vždycky napíše něco, co je radostí číst.

Kromě mnoha dalších asociací, vesměs profesních, ve mně Zajičkův text vyvolal ještě jednu, svým úvodním přehledem světových hudebních festivalů: vzpomněl jsem si na úžasný zážitek, když jsem spolu s Divadelní poutí – kterou si generace Zajíčkových rodičů může pamatovat jako živelnou alternativu a platformu umatlaných oficiálních divadélek, pinožících se za uznáním po obskurních divadelních festivalech osmdesátých let dvacátého století a bolševické totality v této zemi – byl v roce 1987 na festivalu v dánském Roskilde, a zatímco jsem se krčil ve své kleci Umělce v hladovění a kreslil polonahé Dánky a zkouřené Dány, pár metrů ode mne v různých stages drtili dav Pretenders, Bob Geldof, Van Morrison, Iggy Pop či Europe, a atmosféra kolem byla přesně taková, jak ji dnes na současných festivalech Jakub Zajíček vnímá a v této práci popisuje. I za tuto reminiscenci si autor práce zaslouží můj dík. Ty ostatní díky pak patří vzepjetí, k jakému se Zajíček donutil ve chvíli, kdy mu už hořela koudel tam, kde koudel hoří, když už je téměř pozdě. Písemná obhajoba je skvělým čtením hezkým a – světe, div se! – bezchybným jazykem, i za což by bylo lze, nebýt dalších zmiňovaných kvalit, tleskat. Banality typu mně/mě, za které leta peskuji třeba Odeon (a mám pocit, že v titulech některých svých edicí tyhle špeky vždy v jednom či dvou exemplářích nechává speciálně pro mě, a vždycky se toho chytnu), či roztomilá zhůvěřilost „Heyronismus Bosch“ nic nemění na faktu, že číst tenhle text je zábavné a poučné.
V Praze 29. května 2013

Žádné komentáře:

Okomentovat