Fidibus

Posudek vedoucího bakalářské práce

student: Michaela Hrabová 
ateliér Vizuální design, FUD UJEP v Ústí nad Labem
vedoucí práce: Pavel Beneš, akad. mal.
oponent práce: Mgr. Eva Mráziková
název tématu: Účast vizuálního tvůrce při vzniku a prezentaci hudebního produktu

Práce Michaely Hrabové se povedla a roční odklad její finalizace jí prospěl, zdvojnásobený čas na její realizaci se v ní sice projevil, nicméně výsledek by nebyl – nebýt hudebního klipu – prací za dva roky. Právě realizace animovaného klipu obhajuje ono roční navýšení, nejen autorka, i kapela si musela leccos ujasnit; vzniknout klip loni, trpěl by nejistotou zaměření skupiny Fidibus stejně jako nemožností nejistou profilaci uchopit autorským zpracováním vizuální prezentace autorkou.
Klip na mě pǔsobí profesionálně, ale to nepřekvapuje, protože nejeden úkol za předchozích sedm semestrů svého bakalářského studia řešila Hrabová právě skrze toto médium, a má s ním tedy jisté zkušenosti. Nicméně forma, kterou zvolila, byla i pro ni nová, a popasovala se s ní na profesionální úrovni a je snad jasné, že v klipu má parta Fidibus zatím nejsilnější zbraň pro svůj atak české hudební scény.
Roční odklad prospěl nejen Michaele Hrabové: jednak se sehrála kapela, se kterou se rozhodla spolupracovat na její vizuální prezentaci, a jednak sama Michaela Hrabová nalezla svůj styl nejen pro tuto práci.
Od začátku jsme se dohadovali o názvu FIDIBUS, a ani dnes si nemohu pomoci, nemůže mě na první poslech ne-napadnout vše ostatní než název kapely: cestovka? Krém na leštění bot? Druh vozidla? Papírový smotek k podpa-lování svíčky? Dánská kapela? Cože? Fakt kapela? Ale česká? Ano, skutečně jde o kapelu, o českou kapelu se jménem shodným jako kapela dánská, působící od roku 1969 ve Stavangeru.
Přesto se výsledek vývoje logotypu – název skutečně je „papírovým smotkem k podpalování svíčky nebo dýmky“ – dá považovat za povedený, a jeho konečná podoba je průsečíkem mnoha názorů a cest, jimiž si logotyp v ruce autorky prošel.
Klip, který Michaela Hrabová naanimovala, i merchandising, který v jeho duchu vytvořila, se mně líbí i proto, že nebazíruje na grafickém jazyku logotypu a vizuálního stylu kapely; Michaela Hrabová tak v rámci jednoho úkolu vytvořila dva na sobě téměř nezávislé koncepty, a naznačila tak – oproti mnoha, až desítkám podobných úkolů ať už bakalářských, diplomových či jen semestrálních a klauzurních –, že logo kapely a její image nemusí a s výhledem na budoucí tvorbu a produkci ani nemá důvod devotně souviset se všemi počiny, nahrávkami či koncerty.
Jen plakát s podpisy považuji za pitomost. Podpis celebrity na plakátě či fotografii považuji za stvrzení jakéhosi užšího vztahu mezi umělcem a majitelem autogramu, v této formě (podpisy nejsou autenticky velké, jejich kompozice je autorským vkladem designerky, fotografie s jejich umístěním vůbec nepočítá) je to zkrátka formalismus. Kromě toho naprostá většina výkonných umělců vkládá do originality a vlivu vlastního podpisu nepodložené ambice, výtvarná nabubřelost autografu nejde ruku v ruce se skutečným vlivem signatáře na svoji branži, a aplikace takové čmáranice na jakékoli médium působí nutně samoučelně a ješitně. Navíc bez znalosti jména je znak formální zbytečností a místo efektu defektem.

Písemná část trpí stejnými neduhy jako většina písemných obhajob kreativní činnosti: skládá se z příliš mnoha externích vstupů (citace z knih, útržky rozhovorů, ankety), topí se v balastu popisu branže (v tomto případě hudební, ale v úvodu i grafického designu) a bohatě filozofuje tam, kde by bylo lze několika holými větami sdělit víc. Michaela Hrabová psát umí, ale zde evidentně i ona podlehla nutnosti v krátkém čase sepsat maximum všeho, co se jí během práce asi tak mohlo honit hlavou. Nejen její neschopnost průběžně si zaznamenávat průběh projektu tak nutí autory obhajob cucat si myšlenky a vzpomínky z prstu, což se děje ku škodě práce. Nicméně, písemná práce Hrabové je oproti ostatním alespoň čtivá, srozumitelně formulovaná, včetně důležitých vstupů čistě interního charakteru, které textu dodávají punc osobní a autentické zpovědi.
Tato práce si – stejně jako všechny ostatní – klade mylně za cíl seznámit čtenáře s problematikou technologií a postupů, snad aby pochopil, jak složité a náročné je dobrat se kýženého výsledku. Jsme tak poučováni o proble-matice fontů, o barevnosti, ale i o technologii animace, o zažitých zkratkách (např. ta, že „Hudebníci kapely Fidibus dali dohromady čtyři písně a z nich se rozhodli udělat EP. Je to zkratka anglického výrazu Extended Play, který se vykládá takto: ... označení pro hudební nosič, který nese nahrávky příliš dlouhé na to, aby mohly být označeny jako singl, ale i příliš krátké na to, aby se daly označit jako klasické album, zabrala třetinu strany 21) a dalších dovednostech. Práce je tak – opakuji: úplně stejně jako všechny ostatní! – encyklopedií oborů a činností, které jsou pro tu kterou kreativní práci signifikantní. Z mého pohledu je to ale jen výplň povinného počtu znaků a stránek, a tyto obecně znalosti vynechat, smrskly by se všechny práce na několik stránek skutečně autentického textu.
Je škoda, že autorka nevěnovala stejný objem úvah klipu, jaký věnovala ostatním médiím. O postupu práce na klipu, o problémech či rafostech s ní spojenými by bylo lze napsat mnohem více než jen obecnou definici klipu a strohý popis postupu; mně třeba chybí obsáhlejší reflexe originální práce s korálky, které jsou zažehlovací či tepelně fixovatelné, a tento moment zmíněný jen na dvou řádcích mi tak přijde jako zabité téma. Obhajoba by se jím mohla stát objevnou a informačně podstatnější.
Na to, že práce na klipu byla jednoznačně technologicky nejnáročnější položkou vzniklého vizuálního portfolia pro skupinu Fidibus, jsou necelé dvě stránky ze zhruba dvaceti zásadním minusem celé obhajoby.