Půlmaratón

Loni po velikonocích jsem začal běhat. S virtuálními a s některými z nich časem i fyzickými přáteli z Dailymile jsme se vyhecovali k Hervis půlmaratónu v sobotu 2. dubna 2011.

Atmosféra
Měl jsem chuť všechny ty nádherný slečny, ženy i báby obejmout a říct jim: holky, já vás miluju! Miluju vás, protože děláte totéž co já a děláte to skvěle!
Měl jsem chuť říct všem klukům a chlapům, pánové, i vás miluju, protože jste minimálně tak skvělí a zažraní jako já!
S velikou odevzdaností jsem se potácel předstartovním davem i stepoval v koridoru H dlouho před výběhem. Mohl jsem si oči vykoukat - promiňte staršímu muži jeho malou radost: Tolik nádherných žen neuvidíte na žádný světově proslulý pláži, tolik krásy nepotkáte nikde jinde na světě! Ač v nich samotných hraje svou nespornou roli, v mém obdivu toho sexu zas tolik není; představuju si jen, jak dobře by se kreslily a s jakou radostí.

Závod
V mým případě nejde o závod. Neběžím na čas, ani na rychlost, ale na důkaz. Dokazuju si, že to zvládnu, že to nevzdám. Zatím mně pohyb nečiní potíže, jen před koncem se mně ten druhej ve mně zeptal, jestli mě to fakt baví. Musel jsem pár set metrů jít, abych mu popravdě odpověděl, že jo. Baví, chlapče, a tělu to nevadí. Dokonce jsem si mnohokrát uvědomil, že běžím se zavřenou pusou a dejchám nosem. Žádný funění, popadání dechu, nic. Krom smrkání, ale jen, když jsem neběžel proti slunci.
Ze závodu si pamatuju jen různý lejtka kmitající metr přede mnou. Těch ženských bylo víc; z chlapů si bohužel pamatuju to jejich nekonečný flusání. Proč chlap musí furt a ženská vůbec? Zatímco ženy klusaly, muži klusaje flusali. 

Cíl
Jakmile jsem minul na Čechově mostě tu dvacítku, aniž jsem to plánoval, vylít jsem a letěl. Cítil jsem, že škobrtnout, rozflákám se na maděru, protože tělo si dělalo co chtělo. Na Kosárkově nábřeží jsem předbíhal jednoho za druhým, na Mánesově mostě jsem ostatní už jen přeskakoval. Byl jsem tak rozlítlej, že bych za cílem porazil ty slečny, co rozdávaly banány, nebejt páru šťastlivců, který se pár metrů před cílem chytil za ruce a já jen taktak to přes tu hrazdu nevzal po hlavě.
Pár metrů za cílem jsem se rozbrečel. Dokázal jsem něco, čemu bych se před rokem vysmál. Slzy z radosti.  
A ze samoty.


Prázdno
Jako bych ohluchl. Vůbec nic jsem nevnímal, bezmyšlenkovitě sežvýkal banán a spolykal pomeranč. Kde se na mně vzala ta smradlavá stříbrná věc s logem Hervisu, jak dlouho mám tu medaili? Nikde žádná ruka, která by poklepala po rameni, která by stiskla tu mou. Nikdo, komu bych směl říct, že byl taky dobrej… Samota v desetitisícovým davu je divná.
Radost 
Ta se dostavila až večer; syn mi řekl, že je na mě pyšnej. Kdo má dospělýho syna, kterýmu moc nerozumí, tu radost pochopí.

Komentáře

  1. Promiň Pavle. Klidně jsme mohli jen o vlak později. Mrzí mě, že ač jsem byl kousek, nepočkal jsem. Úplně cítím, jak Ti bylo a moc jsi potřeboval to plácnutí po zádech (to aby ses neudusil tím banánem).

    OdpovědětVymazat
  2. Hlavně neutavit!... :-)
    P.

    OdpovědětVymazat
  3. Proč chlap musí furt a ženská vůbec? Musí ten, kdo umí, kdo neumí, nemůže a tím pádem ani nemusí. Je to hnusný! Já, bohužel, umím. To je riziko všestranného nadání:-)) Seš dobrej.
    Taková černobílá...

    OdpovědětVymazat
  4. Díky! Škoda že nevím, kdo to píše... :-))
    Pavel B.

    OdpovědětVymazat
  5. Že by se tu páslo tolik černobílejch? Jsem to ale hlava skoTová:-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Měšice 21. 4. 2023

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)