Pavel Beneš

Jistě není náhodou, že dneska je Mezinárodní den seniorů (International Day of Older Persons), Světovej den úsměvu (World Smile Day), Mezinárodní den kafe (International Coffee Day) a Den černejch psů (Black Dog Day). K 1. říjnu se váže jako nejstarší dochovaná událost vítězství makedonskýho krále Alexandra Velikýho, když vyhrál nad velkokrálem Dareiou III. v bitvě u Gaugamél roku 331 př. n. l., a o 245 let pozdějc, 1. října 86 let př. n. l., se narodil římskej politik a historik Gaius Sallustius Crispus, takže by dnes oslavil pěkný 2110. narozeniny. Což mě vede i ke gratulaci Jiřímu Suchýmu k jeho dnešním „pouhejm“ 93. narozeninám a Igorům k svátku.  Jsme ve městě, v němž platí dvojnásob, že „humor je solí ze mě“, takže logicky je Slaný všecko, co ze mě vypadne, zvlášť když „co je Slaný, to je hezký“, i když „i Slaný může zhořknout“. Ale třeba i takový dopisy nebo balíky jsou důležitý, protože jsou ode Slaný. A velvyslanci jsou velvy Slaný.      Teď už ale dost sole...

Jimmy Carter se dnes dožil sta let. Mám s ním spojenou jednu historku: měl jsem prastrejce, Joe Kanturek se jmenoval (byl to nevlastní bratr Ludvíka Kantůrka, předválečnýho zástupce americkejch filmovejch společností pro střední Evropu a zakladatele Moldaviafilmu, po válce naštěstí zůstal v Rakousku; do emigrace v roce 1939 odjížděl spolu s Werichem a Haasem, v Rakousku se pak s Haasem a Baarovou často vídali; když byl tady, táta ho vozil do Velhartic na partičky mariáše s Werichem). A tenhle „strejda Joe“ se jednak živil průvodcovstvím po americkejch památkách a pamětihodnostech, a jednak se zajímal o všechno, co se dalo pak znova prodat;a „sbíral“ hlavně Masaryka (a to pak uchovával u táty v aťasu na Žižkově; když zemřel, daroval jsem muzeu TGM v Rakovníku asi pět banánovek často hodně velkejch pokladů, za což teda ani nepoděkovali). Jako dárky nám vozil ručníky z hotelovejch koupelen nebo taštičky s mapkama, co nafasoval v letadle. Když jsem pak byl v roce 2009 v New Yorku a vydal ...

Svatopluk Byl jsem nadšenej, dojatej a spokojenej.  Nadšenej nejen ze Svatopluka; je to trapný, ale slyšel jsem je poprvý, a jestli do toho jdou furt s takovou vervou, patřej mezi rockovou špičku u nás. Kuzma (za nás famózní bubeník, s Křikem) je na basu úžasnej, a já moh – jako vždycky, když se to namane – oči nechat na bubenici, protože Petra Gasseldorferová je skvělá a mydlí do toho jedna báseň (a měla by bejt víc vidět, protože je na pódiu jednoznačně nejhezčí). Ty Sváťovo kusy jsem naposled slyšel strašně dávno, když ještě žil, a pak včera, a to bylo to nadšení. Nadšenej i z Vlasty Třešňáka, kterej nás všechny celou dobu držel v napětí a pak nezklamal. Skaláka jsem prošvih, smůla, zakecal jsem se s Placákovou v baru. A Gumový Kluky z Univerza jsem už nedal, musel jsem odjet venčit Matyldu, navíc v době, kdy měli začít (a stopro nezačali) většinou už spím. Dojatej jsem byl ze všech, s nimiž jsem mluvil, pozdravil se nebo se jen minul v nekonečnejch frontách na hnusný pivo. Je p...

Ano, je to živelní pohroma, a ano, tisíce lidí maj pech a smůlu a starost a je mi to líto. Jen mě překvapuje, jak krátká je naše paměť… bývávaly byly časy – a ještě docela nedávno – kdy platily pranostiky, jednou z nichž byla ta, jíž jsme jako děti hodně věřily, protože měla velkej vliv na první půlku letních prázdnin: „Medardova kápě – 40 dní kape.“ A že když na Medarda (8. června) kapalo, bylo skoro jistý, že prochčije celej červenec. Trávil jsem prázdniny na Šumavě, a tam když začalo pršet, tak fakt chcalo a chcalo. Źádný přeháňky nebo přepršky, ale celej červenec vytrvalej silnej déšť. Krom toho, že v srpnu pak byly houbový žně, to pro nás jinej bonus nemělo.      Jsem si jistej, že dole v údolích to dělalo stejnou paseku jako tenhle současnej déšť, a ten trvá teprve čtyři dny. Jen se o tom tehdy nepsalo, a než se k lidem dostalo oficiální přiznání, že někde nějaká povodeň spláchla jezeďákům celý pole s kukuřicí (o nějakejch domech nemluvě), bylo po dešti.  ...

Nic víc… než že jdete kvečeru Máneskou a potkáte bohyni. Říkáte si… ženská v černejch šatech, takovejch tu je. Asi jo.       Předešla mě, protože Matylda očuchávala nějaký svinstvo… ale všim jsem si jí chvilku předtím. Šla za náma, hrdá a sebejistá, vlastně tou ulicí plula. (A ano, usmáli jsme se pak na sebe, protože krátce předtím jsme míjeli takovej nesouměrnej pár, mládenec o hlavu a půl menší než děvče, on růžovou trvalou a ona pokérovaná takovým tím způsobem „hele, něco mi sem nakresli“, ať si každej má co chce, píšu to jen kvůli popisu toho páru.) Když se pak vzdalovala k Jiřáku – a my furt stáli o toho svinstva na chodníku –, zíral jsem za ní a vzpomněl si, jak snadno bych jí kdysi dávno řekl, že bych si ji chtěl nakreslit (to bych ovšem ani tehdy nesměl držet Matyldu). A myslel bych fakt nakreslit, protože takhle suverénní jsem byl až jako dospělej a (poprvý) ženatej, a jako ženáč jsem byl věrnej a chtěl lidi fakt jen kreslit. A protože jsem zase ženatej, a Š...

Rumcajs, Dostojevskij, Engels, Da Vinci, Jarda Kukal, ZZ Top, Skalák, … ať připomenu ty nejznámější kolegy. Jde o plnofous a mařenu.      Napadlo mě to s koncem roku 2022 – jak furt dělám s Lábusem ty androše a chodím do Unijazzu na jejich koncerty a křty a setkání –, tak abych si nepřipadal kór blbě, jen s patkou, vylepaným zátylkem (vždycky, když to bylo čerstvě vybraný, připadal jsem si jak nacistickej doktor) a intošským strništěm na bradě. Kdysi jsem byl taky mánička, s culíkem ke kříži a s „francouzskou sponou“ – to tenkrát ještě rostly klukům vlasy, to bylo před tím vejbuchem, rozuměj v Černobylu –, furt jsme to měli pod límcem, abysme nebudili zájem zelenejch mužíků, a otáčeli hlavama tak jako prkenně, vlastně jsme se otáčeli od hlavy k pasu, aby se nám to nevysmeklo. Byla to filozofie, životní názor, poznávací znamení (skoro stejný jako že „somráci“ měli zelenou bundu, důchodky a plyntašku s nakreslenýma logama Sabbatů, Zeppelínů, Slejdů a protiatomáku, kterej si...

Jo! Krásnej den, a povedlo se, v detailech víc, než jsem nad skicama čekal. Kupodivu nakonec nejlíp dopadlo exlibris úplně v rohu… ale i ta velká grafika je docela ke koukání (a jasně, že už teď vím, co bych kde udělal jinak a snad trochu líp).  4. 6. 2024 Tahle prvotní spokojenost nepotrvá dlouho, zejtra nebo při podepisování rozřezanejch grafik už zas uvidím to hafo kiksů, co jsem tam napáchal a neodhalil. Petr našel v zápiscích, že ne toluenem, ne acetonem, ale tím největším možným smradem – C6000 – se kopie přenášej na šutr nejlíp.       Přišla řeč i na Aleše (aby ne, ty jeho krásný grafiky v dílně jsou, kam oko padne), když byl včera v Reportérech ČT třikrát obrazem zmíněnej v souvislosti se zpronevěrou desítek mega sokolskou sekretářkou, an odhaluje plakát na slet před sedmi lety… evidentně dostali zaplaceno z tý defraudace (jasně, že ne! Vtip!). Stefan přišel podepisovat grafiku do sborníku o Kafkovi, co vydává Kavka (to je teda kavkárna), a Josef Bolf na...

Vtipný je, že na plakátku je grafika, která byla použita na obal Bářiny knihy SAMOTÁŘKY. Kdyby mi to trochu myslelo, mohl jsem to zmínit, třeba by tu měla časem autorský čtení. Napřed promlouvali zástupci jičínský galerie a Sobotky, pak o skláři Janu Štohazlovi promluvil Milan Hlaveš, mezitím kytarista s houslistkou hrálo, a na závěr přišlařada i na mě. A tohle jsem tam řekl: Jeremiáš tu asi žádnej není, co? Já jen, že má svátek…    Helejte, prší-li na svatého Filipa a Jakuba v noci, bude úrodný rok. Filipa Jakuba mráz – to obilí plný klas. Filipa Jakuba déšť – to zlá zvěst. Na Filipa a Jakuba koníček trávy naškubá. Na prvního máje déšť, málo sena, žita jest. Prší-li na prvního máje, bude později sucho a neurodí se seno (nebo víno, podle kraje). První květen deštivý – polím a loukám škodlivý. Jestli se Filip a Jakub zasměje, jistě se hnedle čočka zaseje. Na Filipa Jakuba chrousti hučí, o Martině studený vítr fučí. Sešli jsme se tu, protože krásný 200. narozeniny slaví náš oblí...

Leta letoucí koloruju svoje kresby takovým archivním polenem, špičku jsem na něm v tomhle století snad ani neudělal, ať jsem ho cucal jak chtěl. Odřenej pelichající chudák, Rotmarder Kolinsky č. 8 , nedivil bych se, kdyby si pamatoval ještě Hegara. Vyšmrdlal jsem jím všechny karikatury v Reflexu, Hospodářkách i ve Foru24, jen v detailech jsem si pomáhal anglickým Rodneyem č. 1 , max 2, i ty jsou už vypelichaný a s logem jen tušeným. A celou dobu mám v šupleti a stěhujou se se mnou štětce a štětečky parádní (nejspíš od rodičů), jako nový, s chráničema a netknutý, stejně jako krabička perek včetně těch redisovejch, který už nikdy nepoužiju. Tuhle, když Bára začala chodit na kurz kreslení a malování, jsem jí z těch vzácnejch štětců ty snad ideální dal, a přitom mi úplnou náhodou i ty ostatní zůstaly ležet na stole. Helejte… nedávno jsem jeden z nich, tlustoprda Rein Rotmander Kolinsky 8 Fenstel Pinsel , zkusil… a objevil úplně novej level práce s akvarelkama (já teda tvrdošíjně furt použí...

Ať žije Letná (10×8 cm, lept) To jsou teda náhody… Dneska jsem vezl dva maminčiny obrazy na spolkovou výstavu v Novoměstský radnici. Při předání, zatímco paní vypisovala příjmovej doklad na účastnickej poplatek, koukám na přihlášku vystavujícího, co přišel přede mnou… a to jméno je mi víc než povědomý. Ptám se, jestli tu ještě je. „Ano, nejspíš tamhle vzadu.“ Za chvilku jsem obrazy nesl do zadní místnosti, jak mi bylo řečeno, a tam nějaká paní byla. Nedalo mi to a zeptal jsem se, jestli je to ona. „Ano, jsem.“ Byla to ona! A teď to přijde: „Já si Vás pamatuju! Dal jste mi tenkrát takovou grafiku s chlapem v rozevřeném kabátě, protože my bydleli naproti Bílkově vile, tyhle chlapi se po Letné toulali a já to asi zmínila.“ Nebudu vás napínat… „Karlička“ Ryvolová, profesorka ruštiny na Umprum v 80. letech. Nejenže i po tolika letech ví, kdo jsem (a to jsem teda v ruštině nevynikal, koukám do indexu, ruština v prváku se neznámkovala, ani Teorie a metodika, kterou paní Ryvolová učila pátý r...

  Činnost stejně oblíbená jako každoroční podepisování novoročenek se začátkem prosince… tentokrát padesátkrát podpis, padesátkrát název a padesátkrát pořadový číslo na přední stranu, a na zadní stranu padesátkrát razítko, a do něj název, rozměr, počet barev, počet kusů, rok, techniku, datum vzniku a jméno tiskaře. Bývaly doby, kdy jsem ty razítka vyplňoval postupně, jeden tisk za druhým… poslední roky to už ale dělám snad jednodušejc: napřed jednu kolonku u všech, pak druhou, třetí, čtvrtou a tak dál. Dřív jsem tam dával ještě štempl s adresou. (Včera to ještě byly na zahřátí čtyři exlibris po padesáti kusech, s pořadovým číslem, podpisem a datumem; razítko se naštěstí dozadu nevejde.) Já mám hlavně odjakživa velikou zálibu v razítkách. Třeba za bolševika jsem měl svoje privátní kulatý razítko, a spousta úředníků a přátel mě tehdy varovala, že kulatý razítko smí mít jen několik státem uznanejch institucí. Sice už občas podlehnu pohodlnosti a nechám si udělat trodat, nicméně stále...

Já si to sem takhle budu ukládat, abych nezapomněl… Tohle je poměrně zajímavej dokument. Ten starej pán je Ludvík Kantůrek, maminčin strýc a před válkou jeden z největších a nejvlivnějších filmovejch producentů ve Střední Evropě (majitel Moldaviafilmu a evropskej zástupce filmovejch společností Motion Picture Export Association, Universal a Metro-Goldwyn-Mayer. V Americe žil jako Louis Kanturek, po válce se vrátil do Čech a v roce 1948 emigroval do Vídně, kde v roce 1985 zemřel), pro nás to ale byl strejček Lugy.       Ob dva roky jezdil do Prahy na jednání s Filmexportem (měl svýho šoféra pana Iberbachera, a přijížděl zásadně v bílým chevroletu Impala s červenejma potahama, což v šedivejch Košířích byla pecka, zvlášť když přímo naproti našemu domu byla fízlárna), a jednou či dvakrát takhle přijel i za náma na chalupu k Velharticům, a táta ho zavezl k Werichovi do chaty v podhradí, kde pak do noci hráli karty. Tahle fotka je z roku 1979, a strejček poslouchá u mě v ...

Ha! Jsem tam taky!!! Sice moc nevím proč… a taky mi trochu ubralo vítr z plachet, když si průběžně sepisuju něco jako recenzi cyklu IDENTITA. Vlevo je Michal Cihlář, vpravo já, a hned jsem si vzpomněl na tu hnědou manšestrovou košili! Zpomalil jsem to záměrně, abyste si nás užili. Nedivil bych se, kdybych Michalovi vzápětí tu tuš na jeho plakát vyšplouch, to byl taky nápad, dát mi ji takhle k ruce. Musím zjistit, kdo a proč nás tehdy na VŠUP natáčel, tipuju rok 1983, 1984. Celý díl zde .

Když je ten den zamilovanejch… tak ano, moje je pravá půlka postele. Moje choť usíná vždycky dřív než já, a Matylda hned po nočním venčení, dřív, než se vysoukám z kalhot a vyčistím si chlebárnu (jedno z cca tisíce slov, který nesmím doma říkat nahlas). Většinou to pak probíhá tak, že balancuju na tom volným proužku vpravo, a kdo mě zná a ví, jak štíhlej jsem, umí si představit, že tohle je už skoro levitace. Kolem půlnoci se Matylda blahosklonně přesune k našim nohám, což mi dovolí používat ke spánku alespoň matraci, protože mi zas zalehne celou půlku mý peřiny, takže musím spát ve fuseklích. (Dneska ráno jsem se probudil a Matylda ležela přitulená k Báře a objímala ji levou tlapou kolem pasu. Je to nefér, protože většinu noci prospí s prdelí u mý hlavy… Matylda, samozřejmě.) Ano, moje je ta pravá půlka postele.

Vypadá to, že je hotovo! Byla to krásná práce, náročná, třeba jenom těch korektur bookletu ke „zlaté“ bylo třiačtyřicet… a když vám dojde, že těch LP a CD bylo celkem kolem dvaceti a všechny se rodily podobně těžce… Ale už i placky jsou, takže Egon Bondy Tour 2024 může začít a kapela, promotér i vydavatel začnou bohatnout, nakupovat vnoučatům nemovitosti, dětem auťáky a sobě velký zásoby léků na demenci, rozvádět se a balit mladý holky, bezzubejma dásněma žužlat gumídky s HHC… no, jak už to prostě v tom světě rokenrolu chodí. A grafik se může pomalu rozhoupat k tomu, aby se nechal po roce a půl ostříhat a vypadal zas jako člověk… Původní obal se zlatým přetiskem. Prvních 300 placek pro Tour. Rok a půl práce.

Venku je jaro a jarní prázdniny jsou konečně skutečně jarní. A lidi na zdejších horách a sněhu nějak závislí – vlekaři, správci areálů nebo boudaři – by se snad už mohli smířit s tím, že jejich byznys pod vlivem klimatickejch změn a oteplování planety pomalu končí a že je na čase přeorientovat se na něco užitečnějšího. Ty jejich neustálý stesky nad sněhovou bídou jsou čím dál tím víc srandovní, ať mi prominou ti, kteří furt věří, že „ta letošní sezóna“ bude konečně ta stejně skvělá jako před třiceti lety. Mně prostě přijdou investice do vleků, sněžnejch děl, rolb a vší tý infrastruktury kolem jako hodně naivní byznysplán, asi jako kdyby lidi kolem vysychajících řek investovali do dalších kotvišť a lepších ručníků.  - - - - - V souvislosti s horama mě pobavilo čerstvý nařízení nepálskejch úřadů, aby si lidi, co vylezou na Mount Everest, snesli do základního tábora svoje hovna (protože vzhledem k mrazu se nerozkládaj jako třeba tady v Riegráku, ale smrděj jim tam a hory postupně hněd...