Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Rumcajs, Dostojevskij, Engels, Da Vinci, Jarda Kukal, ZZ Top, Skalák, … ať připomenu ty nejznámější kolegy.

Jde o plnofous a mařenu.
    Napadlo mě to s koncem roku 2022 – jak furt dělám s Lábusem ty androše a chodím do Unijazzu na jejich koncerty a křty a setkání –, tak abych si nepřipadal kór blbě, jen s patkou, vylepaným zátylkem (vždycky, když to bylo čerstvě vybraný, připadal jsem si jak nacistickej doktor) a intošským strništěm na bradě. Kdysi jsem byl taky mánička, s culíkem ke kříži a s „francouzskou sponou“ – to tenkrát ještě rostly klukům vlasy, to bylo před tím vejbuchem, rozuměj v Černobylu –, furt jsme to měli pod límcem, abysme nebudili zájem zelenejch mužíků, a otáčeli hlavama tak jako prkenně, vlastně jsme se otáčeli od hlavy k pasu, aby se nám to nevysmeklo. Byla to filozofie, životní názor, poznávací znamení (skoro stejný jako že „somráci“ měli zelenou bundu, důchodky a plyntašku s nakreslenýma logama Sabbatů, Zeppelínů, Slejdů a protiatomáku, kterej si teda občas pletli s logem mercedesu, kvůli čemuž německejm turistům tu hvězdičku kradli z aut a nosili ji pak na krku, vedle žiletek a křížků). Moc si nepamatuju, jak důsledná byla tehdy hygiena, ale dneska mám pocit, že tehdejší maničky nebyly zdaleka tak upocený a mastný, jako některý ty dnešní. 
Uznávám, že je to často frajeřina a fajn pocit, když to ve větru vlaje, a to i ve fujavici, kdy to lítá kolem dokola (zažil jsem to parádně nedávno na trajektu do Dánska a v bouřce pak u moře), stejně jako vizuální příslušnost na koncertě, funusu nebo křtu další desky, anebo „kroucení si vlasů“, jak jsou hlaďounký a nekonečný, ale taky čechrání si brady je příjemný, a bezděčný nakrucování si knírů nebo stahování bíbra do pomyslnýho culíčku taky… jenže! Jenže to nekonečný „prstama za ucho“ nebo „palcem a ukazovákem rozhrnout knír“ jsou už skoro tik. Nemluvě o každým soustu čehokoli, kdy je třeba kníra buď spodním rtem slíznout, nebo si zapatlat dlaň a mít po ruce furt utěrku nebo balík ubrousků, a stejně pak většina polívky nebo omáčky nebo paštiky nebo džemu nebo špaget uvízne pod nosem, zašmodrchaná v porostu. 
    Úplně na začátku jsem si koupil v Alze šedou dlouhatánskou paruku, ale vzal jsem si ji kamsi jen jednou a pak se rozpadla.
    Takže plnofous je fakt šílenej voser (Lábus říká, že „kdo je umí nosit, toho zkrášlujou“). A to dlouhatááánský sprchování, který je ještě jakž takž snesitelný, ale pak to vyfrotýrování, kdy vypadám jak loupežník z Mrazíka nebo jako Dvořák, když hrál vodníka. A pak i to rozčesávání, jak to tahá a bolí, když se to zacupuje!*
Ovšem taky si takhle pokaždý říkám, že některý ženský to tak dělaj celej život, a vlasy maj delší a hustší a péče o ně je stojí výrazně víc času i peněz, a žijou. 
Musel jsem to nakonec dotáhnout až ke dni křtu druhý knížky labradostí, kde jsem vzadu taky takhle fousatej. Ostatně i Bára, když ji otevřela a začetla se do zprávy o křtu prvního dílu v roce 2020, vyjekla „Ježiš! Tys vypadal úplně jinak!“, z čehož vznikla diskuze, co by preferovala odstranit jako první („Vousy!!! Prosííím!“), zatímco maminka mi zase připomněla, že nestřiháním kadeří se tyto ničí a že bych taky časem mohl bejt plešatej („Dost na tom, že méš to tetovéní,“ protože je z Klatovska).
    Byl to vlastně takovej koncept. Něco jako jezdit na eskalátorech pozadu nebo nehnutě sedět čtrnáct dní v galerii (chlapi), anebo jako tlustá a nahatá lézt po lidech a olizovat je, třeba při vyhlašování cen JCh, nebo tajtrdlíkování nahatá na akademický půdě (dámy).
    Nakonec jsem vousisko shodil mamince k narozeninám, abych jí nepřipadal starší než ona (94). A taky kvůli Báře, aby se nešklebila při každý puse, a kvůli Káče Pavelkový, Báře Trojanový, Valérii, Hance, Blance, Aleně, Sabině, Evě či Adéle, protože líbit se holkám aspoň ksichtem je fajn víc než se líbit tím, co není vidět (pod fousama!)… a mám zas intošský strniště. Háro zůstalo, když už jsem si v Rossmannu koupil tu francouzskou sponu (která se záhy rozpadla) a dvě sady gumiček. 
    Od podzimu 2023 jsem už teda pustil jen máňu. Rostlo to pomalu, naštěstí od chvíle, kdy to šlo stáhnout do culíku, to přestalo vadit nejen Báře („Když to máš svázaný, je to docela dobrý,“ říkala a já veděl, že má pravdu, protože když si ona udělá ten svůj malej ocásek, je k sežrání), ale i mně. Na koncertech jsem se cejtil jako mezi svejma, když teda pominu ty kolegy, který si furt ne a ne přiznat, že mastnej cancour visící z plešatý hlavy už moc cool není. Ale celý jaro už jsem se těšil na konec června, jako deadline jsem si stanovil závěr PPU Egon Bondy Tour 2024 na Housce. A kupodivu, čím jsem měl vlasy delší, tím víc mi lezly na nervy; největší otrava to bejvala poránu, kdy jsem se probouzel do nich zamotanej, sem tam nějakej zalepenej v očích, a v zrcadle to byl stárnoucí chlap, co už hodil nějakou eleganci za hlavu a je mu jedno, jak vypadá s dlouhejma bílejma vlasama a strništěm (obdivuju Bářinu trpělivost a shovívavost, tak dlouho se probouzet vedle takovýho sanktusáka).
    A pak jsem se konečně nechal 1. července 2024 zas ostříhat, a když jsem se pak zjevil před Bárou, tak plesala a radovala se: „Ježiš, tobě to zas strašně sluší! Tobě to tak moc, ale tak strašně moc sluší!“ a mně nezbylo, než zahajlovat svýmu obrazu v zrcadle a mít radost. Od toho dne vypadám zas jako člověk.

Resumé konceptu fousatá mánička:
+ frajeřina, filozofie, pocit sounáležitosti, ušetřím za lazebnici Vandu, vzpomínka na mládí, dvěma holkám se to líbí, důkaz poměrně pevný vůle, kroucení vlasů, 
– hygiena a doba péče, protesty rodiny (že vypadám starší), voser při jídle, šimrá to v nose, nutnost nosit hřebínek, blbý kecy (vypadáš jak Engels/Dušek/Marx/idiot)…

* Jak moje kadeřnice Vanda, tak i velmi vlasatá paní, co seděla vedle v křesle, když konečně stříhali nakrátko velkýho chlapečka, říkaly, že si vlasy po umytí nerozčesávaj, že se časem od sebe odlepěj samy… no, škoda, že jsem to nevěděl dřív.

Jak šel čas (skrz můj vlas)