Společně v Sobotce

Vtipný je, že na plakátku je grafika, která byla použita na obal Bářiny knihy SAMOTÁŘKY. Kdyby mi to trochu myslelo, mohl jsem to zmínit, třeba by tu měla časem autorský čtení.

Napřed promlouvali zástupci jičínský galerie a Sobotky, pak o skláři Janu Štohazlovi promluvil Milan Hlaveš, mezitím kytarista s houslistkou hrálo, a na závěr přišlařada i na mě. A tohle jsem tam řekl:

Jeremiáš tu asi žádnej není, co? Já jen, že má svátek… 

  Helejte, prší-li na svatého Filipa a Jakuba v noci, bude úrodný rok. Filipa Jakuba mráz – to obilí plný klas. Filipa Jakuba déšť – to zlá zvěst. Na Filipa a Jakuba koníček trávy naškubá. Na prvního máje déšť, málo sena, žita jest. Prší-li na prvního máje, bude později sucho a neurodí se seno (nebo víno, podle kraje). První květen deštivý – polím a loukám škodlivý. Jestli se Filip a Jakub zasměje, jistě se hnedle čočka zaseje. Na Filipa Jakuba chrousti hučí, o Martině studený vítr fučí.

Sešli jsme se tu, protože krásný 200. narozeniny slaví náš oblíbenec, anglickej chemik a akademik Alexander William Williamson. 

  A je to na den přesně, co se před 92 lety narodil výtvarník, animátor, filmovej režisér a herec – Rumun Ion Popescu-Gopo; nebo bangladéšskej politik Tabibar Rahman Sarder či anglickej admirál Sandy Woodward!… a nebo taky Karel Beneš, můj táta, autor některejch děl kolem vás, jedinej manžel mojí maminky a její první i poslední kritik a vzor. Mám od ní vyřídit srdečný pozdravy a omluvu, že se nenechala dovézt, jednak touhle dobou nejspíš „dělá sudoku“ – což je její eufemismus pro odpolední dvě hodinky, kdy si jde lehnout a sice si to sudoku dělat začne, ale po pár minutách spí jak mimino; když se tam dostanu zrovna v tuhle dobu, rád se na ni koukám, jak spokojeně odfukuje –, a jednak musí taky něco dělat a ne furt trajdat po vernisážích, byť svejch. A konkrétně dneska s kafíčkem nebo dvojkou červenýho na tátu zavzpomíná, a taky na naše každoroční odpolední slavení, hlavně když ještě žil, u stolu se spoustou dobrot, kterejm ale říkala, že „je to jen tekové cochcérne“, jak rád přeháním klatovskej dialekt, kterým občas něco řekne víc pro pobavení než ze zvyku.

  Tuhle se mi chlubila dalšíma novejma obrazama („já vím, že jsou úplně blbý,“ říká vždycky a jako každej z nás naprosto správně očekává, že „ale ne, nejsou blbý, mami, jsou skvělý… třeba tenhle je vyloženě nádhernej,“ na což pak řekne „tak jo, když to říkáš ty.“ Tentokrát si taky vzpomněla na tátovu odpověď na tuhle její hamletovskou otázku „blbý, či neblbý“, když na dotaz „A není to blbý, Kadle?“ se smíchem odpovídal: „Zatím ne.“

  Dneska mě mrzí, že jsem jejich téměř všechny společný výstavy tak nějak fanfarónsky přehlížel a neúčastnil se jejich vernisáží, a o to víc si každej takovej moment v posledních letech užívám. Vidím, jak s mýma rodičema stárne a mizí generace jejich kamarádů, spolužáků nebo obdivovatelů, jak se rozpouštěj v zapomnění jména, který byly součástí mýho dětství a který v dědství znám už jen já a pár přátel: Alena Antonová, Petr Šturma, Hanušovi, Ivan Minařík, Jarka Obraz, Joža Mrázek, Vašek Kiml, Eman Křenek, Vašek Čekan, Milan Knobloch, maminčini spolužáci Olbram, Adriena a Válovky, ty jména se mi teď vynořujou jedno za druhým jako takovej nekonečnej orloj.

  V týhle souvislosti nemůžu tak rychle zapomenout na včerejší vernisáž kamaráda sochaře a malíře Jardy Róny, která taky byla takovým spontánním srazem umprumky naší generace a kde pár z nás nebylo jenom proto, že už nejsou… A když jsme tam stáli a víc tušili než slyšeli rozbory vystavenejch obrazů a soch galeristkou a kurátorkou, zaslechl jsem z davu za sebou tenhle fragment rozhovoru: „Proč musí na každý vernisáži furt někdo říkat tyhle voloviny, kterejm nikdo nerozumí, a všichni mlčej a poslouchaj jenom proto, že jim je blbý kazit těm vepředu jejich pocit pár minut slávy?“ Ostatně i první Rónovu výstavu v Hradci Králové v roce 1985 jsem uváděl textem, v němž jsem bez ladu, skladu a jakejchkoli souvislostí navršil fráze s bambilionem cizích slov, a auditorium mlčky a uznale pokyvovalo hlavama, že přesně tak to přece je, a přitom to byl blábol bez jakýkoli pointy, což ale věděli jen Jarda a pár spolužáků kolem. Od tý doby vždycky, když píšu chytristiku jako je třeba tahle, myslím přesně na totéž: nehodnotit, nerozumovat. A jako vždycky dosud i dneska doufám, že VY rozumíte každý větě a každýmu vtípku, a na konci že mi samozřejmě zatleskáte upřímně a právem. Maminka tohle moje žvanění miluje, a vždycky jí musím text vzápětí dát, aby měla alternativu k tomu sudoku…

  Pročež o obrazech a grafikách kolem vám neřeknu ani slovo. Od mala jsou pro mě tímtéž jako křesla, jídelní stůl, kartáčky v koupelně nebo záclony v oknech – prostě součást bytu. Stejně jako tátova záda věčně shrbená nad pracovním stolem nebo vůně terpentýnu místo odéru starejch knih všude kolem při zdech, a nebo jako pampelišky v zahradách nebo parcích touhle dobou, zvláště pokud připomenu, že maminku zná její nejen výtvarná generace víc jako Pampelišku či Pampelu, než jako Danielu. Naštěstí obrazy a grafiky mejch rodičů doma nevisely ÚPLNĚ všude – minimálně jednu stěnu ze čtyř zdobilo umění někoho jinýho –, ale ať jsme šli na návštěvu ke komukoli z rodiny – a že táta byl z osmi dětí! – visely úplně všude, v každý místnosti… a to fakt nechcete. Takže já vlastně – zjednodušeně řečeno – o jejich umění nevím nic víc než to, že je. Aktuálně i v mým bytě, a jsem za to moc rád, všem vám bych rád přál totéž, žije se s ním vážně skvěle a je dost možný, že šťastnej a spokojenej v posledních letech jsem i díky němu… mimo jiné.

Název výstavy SPOLEČNĚ je fakt skvělej, škoda, že to nikdy nenapadlo někoho dřív, protože tohle slovo bylo vždycky jejich trademark, krom toho, že uměj svou práci, že jsou originální, že jsou jejich díla vždycky pozitivní, že neřešej problémy světa a že se měli rádi celej život. Takovejch už moc není…

  Já vám děkuju za pozornost, za trpělivost a za shovívavost, že budete dneska odcházet – co se týče umění Daniely a Karla Benešových prostřednictvím jejich synka – stejně nepoučeni, jako jste přišli. 

  Dějou se ale i horší věci.

V Sobotce 1. května 2024

Počasí bylo nádherný.

Šolcův statek v Sobotce je naprosto úžasnej objekt, cele díky péči manželů Samšiňákových.

Přijel statutární zástupce Osvětový besedy Český máj Petr Kavan.

Hlídačka Matyldy.