Když hodiny nejdou a světlo nesvítí.

Několik let jsem v ateliéru měl támhle před sebou na zdi hodiny, obyčejný kulatý ciferník. Poslední dobou se jim přestávalo čím dál častěji chtít jít, baterku jsem měnil po měsíci a nakonec jsem je sundal a prášilo se na ně na polici. Potud nic, co by stálo za poznámku.   

Jakmile jsem se jich zbavil, zjistil jsem, jak velikou roli v mých dnech hrály. Přijdu dovnitř a první, co udělám, mrknu na místo, kde visely. Sedím u práce a každou chvíli střelím očima do téhož místa. Na dveřích mám jízdní řád autobusu, a než začnu luštit, kdy mi to jede, marně na prázdné zdi kontroluju čas.

Tahle vizuální závislost mi připomíná vtípek, kterým jsem kdysi na pár týdnů udělal program obyvatelům malostranského domu, kde bydlel můj kamarád: v temné chodbě jsem na zeď hned za dveřmi nakreslil vypínač. Takový, jako byly tenkrát všechny: pamatujete si je ještě, ne? Bílý čtverec s černým obdélníčkem uprostřed. Tak ten.

Každý, kdo vracejíc se v noci z některého z okolních lokálů tápal ke dveřím bytu, drtil palcem můj obrázek, marně se těšíc na světlo. Bylo tehdy běžné, že nic nefungovalo jak mělo, a jeden rozbitý vypínač byl jen další samořejmou součástí našich tehdejších životů. Cynik by mohl mou kresbu prohlásit za nejohmatanější hapestetické výtvarné dílo. Nachytali se na ni jak místní pijani, tak spořádaní občané, a protože kamarád bydlel hned u vchodu, nejednou jsme se dusili smíchem, když se z chodby ozývalo blábolivé láteření a nadávky. Dokonce snad kdosi nefunkční vypínač nahlásil na OPBH, ale jak elektrikář zareagoval, nevím. Vypínač ale evidentně odmontoval, najednou tam nebyl.

Já si včera koupil baterku v normálním elektru, a hodiny už zase visí a nejenže jdou, i tikají. Zatím.