Pavel Beneš

Každou chvíli tu čteme (a píšeme) o různých obdivu hodných aplikacích, o vychytavkách dosahovaných skrze komplikované enginy(1) a algoritmy(2), a přitom já tuhle narazil na aplikaci, kterou všichni potrebujeme jako sůl(3) nebo jako prase drbání(4). Tahle aplikace je výjimečná už tím, že je naprosto nedostupná i pro ty nejchytřejší telefony z chytrých, ba co víc, naštěstí ji ani žádný appstore nenabízí, a to vše z jednoho jediného důvodu: žádný z programátorů(5) a virtuálních(6) designérů o něčem takovém prostě nemá ani potuchy, tenhle prográmek se jim mezi jejich nulami(7) a jedničkami nemá jak vyjevit. A přitom používání je tak samozřejmé, že intuitivnější navigace(8) už není možná. Celé je to dokonce tak prosté, že se to obejde bez menu(9), a to i tehdy, kdy menu je někdy více. Už několikrát víc či míň náhodou jsem na tuhle pohodovku(10) narazil a pokaždé jsem z ní měl skvělý pocit, a nechtělo se mně se od ní odpojit a nevědět, kdy příště zas tu možnost dostanu. Šmankote, celou dobu ...

Kdo mě nezná víc než jen virtuálně, může mít pocit, že jsem prageek každým coulem. Uvízl jsem snad v každé sociální síti a moudra ze mě prskají z oken všech chat, co jich chatové kolonie téhle Země nabízejí. Krom toho, že jsem už dávno přijal facebook jako seriózní médium ke sdílení své nehmotné podstaty, mám nejraději twitter. Mám totiž rád výzvu, že do 140 znaků musím dostat intelektuální bohatost své palice; myslete si, že máte milión a maličkou portmonku. A stejně jako sám vážím slova a cizeluji pointu, miluju tytéž tweety od ostatních: chytré, osobité, vtipné, ty nad kterými zůstanou nejčastěji mozek v němém a občas pimpas v příjemném úžasu stát.  Tak jako mívám po jejich výkonu chuť potřást skutečnou rukou spoluběžcům z Denněmile, toužím v mnoha případech navázat perhuba na roztomilý plk svým přemoudřelým pošťuchem, ať to ještě nekončí. Štěbty od @Moniqques, @guerinova, @lisarah, @Chobolova, @VladMraz, @vitsoft, @terezbockova, @SemSuchar, @DaKrup, @sibiranka (její „Vítej, ja...

Ano, byl jsem tam a co víc, dostalo se mně cti jako nejmladšímu ze tří geerontů (1) skrze svou geenote celou akci zahájit. Je radost, když technika funguje jak má, a údiv, když dokáže víc, než chápete. V tom prvním případě to byl soulad obrazu a zvuku, v tom druhém možnost geetovat(2) a ihned se číst na plátně spolu s osazenstvem všech geenerací.  Jednoho pocitu se ale nemohu zbavit – že i přes všechny kladné odezvy(3) nedošlo pochopení téma mého monologu: totiž že jsem celou dobu mluvil nikoli o geekerkách jako o ženách, ale jako o kerkách(4) pro geekerky; že geekerka je kerka pro určitou komunitu. Buď jsem to podal příliš sofistikovaně(5), a nebo geekerky (a geekeři) fakt myslí jen na technologiku. Nejedna se právě chytá za hlavu(7), jak to mohla nepochopit. Dlužno dodat, že nejspíš za krásnou hlavu, protože krásných hlav na krásných figurách tam bylo habaděj(8), nakonec – byl to jejich večer. Geeho výra, říkám si, příště více po lopatce(9), není každý geeniální. Ale z davu sálal...

Před týdnem byl jeden z místních článků – Poběžíte, i kdybyste nechtěli – věnován běžeckým aplikacím. Dva dny na to se česká zběhlá komunita seběhla před pražským Rudolfinem, aby odtud přesně v poledne odběhla své vesměs první půlmaratóny. O časech, prohrách i eMocích už bylo napsáno ažaž, a tak se snadno stalo, že v davu 18999 nohou (mám totiž pocit, že jsem mezi závodníky zahlédl i Jiřího Ježka) byla přehlédnuta aplikace, kterou disponovala naprostá většina zúčastněných. Dlouho před výstřelem z Aurory v tu sobotu bylo lze vidět kolem tisíce lehkooděnců a sexyoděnek, kšírující se do spleti drátů a kabelů, šikovně propojených snad se všemi částmi těla mezi drdolem (nebo pleší) a špičkou palce na noze. Všude kolem se to rádiově a magneticky vlnilo, tepové frekvence svištěly davem a vybudíky, tepoměry, garminometry, nikeruinery a další chytré pochystátory se tetelily nadržeností obepnutých těl. Neviditelné signály z nebes se odrážely od našponovaných satelýtek, ajajpody se nahřívaly a či...

Loni po velikonocích jsem začal běhat. S virtuálními a s některými z nich časem i fyzickými přáteli z Dailymile jsme se vyhecovali k Hervis půlmaratónu v sobotu 2. dubna 2011. Atmosféra Měl jsem chuť všechny ty nádherný slečny, ženy i báby obejmout a říct jim: holky, já vás miluju! Miluju vás, protože děláte totéž co já a děláte to skvěle! Měl jsem chuť říct všem klukům a chlapům, pánové, i vás miluju, protože jste minimálně tak skvělí a zažraní jako já! S velikou odevzdaností jsem se potácel předstartovním davem i stepoval v koridoru H dlouho před výběhem. Mohl jsem si oči vykoukat - promiňte staršímu muži jeho malou radost: Tolik nádherných žen neuvidíte na žádný světově proslulý pláži, tolik krásy nepotkáte nikde jinde na světě! Ač v nich samotných hraje svou nespornou roli, v mém obdivu toho sexu zas tolik není; představuju si jen, jak dobře by se kreslily a s jakou radostí. Závod V mým případě nejde o závod. Neběžím na čas, ani na rychlost, ale na důkaz. Dokazuju si, že to zvlád...

Jak už je v Cupertinu zvykem, místní vývojáři nikdy nespí(1) a stále přemýšlejí, jak posunout kupředu ne-li svět, tak alespoň technologie s logem hříchu.  Dlouho utajovanou novinkou, se kterou v nejbližších minutách předstoupí před auditorium v kupertinském kulturáku Steve Jobs, se jmenuje iPoooh a my jsme dostali exkluzivně(2) možnost představit tuto revoluční novinku českému publiku(3). Vývojáři vycházeli z faktu, že mít všechny zásadní produkty od Apple znamená složité sdílení, nejeden dock(4) a na všechno minimálně cestovní kufr(5). Pár měsíců si proto lámali hlavy(6) a výsledek je na světě: iPoooh je iPod, iPad, iMac, iScreen nebo iCunt v jednom! Cupertiňané totiž vyvinuli nadčasovou technologii, vycházející z dosud nenápadně aplikované látky iStretch. Technologie je založena na faktu, že všechno je natahovací(7). A co jde natáhnout, to jde i na dračku(8), protože nechat se natáhnout je přirozená lidská vlastnost. Jak to funguje? Jednoduše: tahem do stran zařízení natahujete. ...