12. března 2011

Šárkou Pečecká desítka.


Od rána jsem věděl, kudy to dám. Co od rána! - už kolem půlnoci jsem si tu trasu navymejšlel...
Nechal jsem se vyvézt tramvají na konečnou, a s radostí, že poběžím furt jenom s kopce, jsem se pustil za Divokou Šárkou. Mohlo mě napadnout, že se budu prodírat korzem, ale to bylo jen v horní části, kde vejletníci mířili do některé z otevřených zahrádek. Není nad slalom mezi neposlušnýma čoklama a dětma na kolech a tříkolkách.
V dolní Šárce jsem ukecal dva cyklisty, že na mě fakt nemusejí každý kilometr čekat, a takřka v pohodě jsem se ztichlým údolím propotácel až na Podbabskou.
Původní plán byl v ústí Lysolajského údolí se rozhodnout, zda to doběhnu domů, nebo zda se dovezu na Kulaťák. Vyhrála první varianta, a jak se vzápětí ukázalo, zcela mylná.
Úderem desátého kilometru tělo prostě řeklo dost, a odmítlo udělat jakejkoli další skok.
A já konečně pochopil, že mý tělo má svý limity a je zbytečný mu vnucovat názor, o kterej nestojí;
že na Hervis půlmaraton prostě nemám a touha jej zvládnout je silnější než moje vůle a než moje síly;
že to, když jsem kdysi v listopadu náhodou tu půlmaratonskou štreku zaběhl, byla jen a především náhoda, nikoli důsledek cílevědomýho tréninku a píle;
že se na něj přesto těším a s klidným svědomím ho i dojdu, i když vím, že v cíli si budu jistej, že bych to nakonec uběhl (no jasně!);
že mi je fuk, kolikátej skončím;
že nakonec rád budu obrážet ideální desítky a nebudu se plést pod rychlejší nohy těch, kteří si na běžce dlouhejch tratí jen nemyslí, protože je skutečně zvládají, aniž při tom musí vypustit duši;
že toho mám dneska plný zuby;
že běhat s čerstvě utaženýma zubama je blbost;
že to běhání je i tak fajn.  
A domů jsem to došel.

Žádné komentáře:

Okomentovat