10. března 2011

Lehkým perem

Zničehonic mi na mysli vytanula fráze, že „píše lehkým perem“. Představuji si psavce, jak ztěžka nutí husí brk, aby jej přiblížil k papíru a zanechal jím na něm inkoustovou stopu. Jak mezi prsty to lehké pero vůbec necítí, jak těžké je tak lehkým perem cokoli napsat.
Čím lehkým se dnes píše? Píšu já teď snad lehkou klávesnicí tenhle text, a je-li mně jindy zatěžko sepsat kloudnou větu, je mně to dnes zalehko? Čím lehčím než prázdnem píšu jindy na iPadu, když v místech, kde se dotýkám momentálně nehmotné klávesnice, bude za pár minut stejně nehmotné nekonečno vesmírně nesmírného wallpaperu?
Ocitli jsme se v době, kdy není nic lehčího než napsat o čemkoli cokoli a stejně lehce a bez námahy tím zamořit virtuální prázdno vůkol. Tak jako já tady a teď, řeknete si. A tak ani není nic lehčího než odsoudit za lehkovážný čin, zatímco těžkovážné zlé činy odsudku uniknou, pro svou vlastní tíži, jíž nelze pohnout.
Škoda, že mně na téže mysli ne a ne vytanout odpověď na otázku, jak se „z toho vyzout“. Držíc ono lehké pero jsem zabředl do bláta slov, z něhož jen těžko teď hledám tu nejlehčí cest ven. A lehké pero se mně do té cesty jenom plete. K čertu s ním, sakra.

Žádné komentáře:

Okomentovat