6. března 2011

7 odpoledních aneb co s načatou nedělí

Probíhala dneska taková nevinná diskuze na Denně mile... Lisarah z nás vyběhanějších tahala motivace, resp. my zběhlejší jsme ji i sebe navzájem poučovali... a já napsal, že stačí jen na vteřinku pomyslet, a už se nedá couvnout... a jak jsem to napsal, došlo mi, že ta situace právě nastala a že se tomu dneska nevyhnu, byť s ranním půltuctem v lejtkách, stehnech, kolenou a plicích.
Dvě hodiny jsem se pak marně tvářil, že spím. Potom jsem na sebe navlík poslední suchou běhací sadu a vyběhl posedlosti vstříc (protože normální to teda fakt není). A běželo se mi hezky, s davem, s jakousi klusající babkou jsem si popovídal, že ji to věčný smrkání taky zdržuje, bruslaři vyrazili, a když pominu vřískot a matějský upatlané veselí, bylo to příjemný odpůldne, navíc s vědomím, že při troše dobrý vůle se ten pitomej půlmaratón vlastně dá snadno uběhnout.
(Neměli bysme z těchhle běhníků sestavit nějakej memoár?)

Žádné komentáře:

Okomentovat