5. března 2011

Kbelská desítka

První závod roku 2011 se vydařil, alespoň mně, byť vůbec nevím, kolikátej jsem skončil. Největší radost mi dělala atmosféra, to hemžení plný žvanění a hecování před startem, i to vyčerpaně spokojený potácení se v cíli, a ani mi nelezla na nervy pouťová muzika, a nakonec i ten Štěpán Škorpil k tomuhle cirkusu už patří.
Dlouho jsem váhal, kolik vrstev na sebe natáhnout, přeci jen, pár minut před startem byly tři pod nulou, ale modrý nebe a naděje na teplo. Teplo nakonce bylo setsakra parádní, a čtyři vrstvy byly až moc...
Samotnej běh byl vcelku v pohodě, i když dneska bych půlmaratón teda rozhodně nedal. Takticky jsem se po celou dobu držel na konci závodního pole, a s ním jsem se i vpotácel do cíle. Slyšet svý jméno křičený Škorpilem je už sám od sebe úspěch.
Při vyhlašování jsem pochopil, že těm nejpomalejším se medaile nedávají, a ani moje číslo 662 nebylo mezi vylosovanýma v tombole, takže jsem se vrátil domů vybavenej stejně, jako jsem odjížděl.
Říkal jsem si, jak moc jsou ty nejrychlejší běžkyně vyběhaný, jak ze sebe dokázaly skrze svý rekordy vytřást všechen sex-appeal; ovšem ani s vítězi mezi muži bychom si nejspíš moc jako kámoši nepokecali. Což neznamená, že si nezasluhujou můj obdiv za časy, o kterejch mně se ani nezdá (jako že se mně nezdá o žádnejch časech).
Čas bude o pár sekund lepší, zapomněl jsem si v té cílové euforii vypnout garmina. Ale i tak je pět minut proti nezávodním desítkám potěšující.
Petr Sáblík v cíli nečekal, musel utíkat totéž zpátky a pak domů. Ještěže jsme se osobně seznámili v sokolovně dlouho před startem, stejně jako s Radkou. Kde se v tom jejím tělíčku bere tolik úžasný a nekonečný energie?

Žádné komentáře:

Okomentovat