14. února 2011

Talentovky

Miluju tuhle pondělní atmosféru... cesta ještě zšeřelým vlakem, desítky lidí s deskama, s některými z nichž se za dvě hodiny setkáme v mým ateliéru; navzájem si dodávají odvahu, a já se těším, co tam na mě vysypou, čím budu okouzlenej a čím zklamanej, na koho se budu těšit zejtra a koho s největší radostí pošlu hned domů. Už teď je vidět, kdo si věří a kdo si není jistej ani sám sebou, natož tím, co umí.
Stejně jako jim nezávidím vědomí zodpovědnosti a důležitosti tohohle tejdne, tak stejně intenzivně je obdivuju za nevážnost, s jakou se do toho mnohdy vrhají, protože to tak je mnohem jednodušší. Protože to pivo si odpoledne dají ať už je vyrazím, nebo přijmu. To je přece fajn pocit, ne?

A když celé to martýrium skončí a s asistentem sedíme nad haldami desek těch, kterým jsme umožnili ledasco ještě zejtra dokázat nebo napravit, ptám se sám sebe, proč se tyhle zkoušky vlastně jmenujou talentovky. Kam se poděl základ tohohle pojmenování, kde cestou sem do Ústí vytrousili všechny nápady, kdy stihli zapomenout, že tu chtěli být nejlepší?
Na spoustě odborných škol, z nichž přicházejí, mám hodně svých spolužáků a kolegů mezi učiteli a pedagogy. Je mně blbé jim vzkazovat, aby na příští rok ty své koně líp připravili, co líp!, aby je vůbec nějak připravili, protože tyhle hříbata vůbec nechápou, že než si zazávodí, budou se muset naučit jen chodit v kruhu a trpělivě sledovat krok ostatních. Těch, kteří by měli chutě těm ostatním utýct, jezdí rok od roku míň a miň.
Takže ta zpáteční cesta zase zšeřelým vlakem plným lidí s deskama už není zdaleka tak veselá, protože valnou většinou jde o ty koně, kterým je jedno, co táhnou a kam. Těch pár lepších dnes ještě nikam nejede.

Žádné komentáře:

Okomentovat