K tomu statusu umělce…
Mě se ten STATUS UMĚLCE zas tak moc netýká… za rok jdu do důchodu, dělám víceméně jen to, co chci, nejsem svázanej zodpovědností za nasycenou rodinu, s výší mandatorních plateb státu už se nějak dopopasuju.
Týká se ovšem třeba mý báječný ženy-spisovatelky nejšikovnější, která není ještě ani v půlce, maká jak blázen (nebo jako já v jejím věku), aby bylo dost na pozdějc… a týká se v umění činný generace mejch dětí, ktera za současnej stav může ještě míň než generace moje, protože přes všechnu jejich snahu jim erár nedovoluje dokázat světu, co v nich je, a musej se držet nad vodou jako pinglové, kurýři nebo nešťastníci na pracáku. Vůbec proto nezávidím dnešním mladejm umělcům, začínajícím v tomhle divným nenormálním světě, kterej jsme si pro ně my představovali jako hezkej, svobodnej a tvůrčí.
Možná máme my starší mindrák, že jsme byli za bolševika chudáci nesvobodný, svázaný režimem a ideologií a nemohli to, co můžou mladý dneska… jenže já mám pocit, že tehdy jsme mohli – a to i na tý neoficiální úrovni – spoustu věcí, který dnešní mladý už prostě nesměj, protože by je mravokárci i z jejich řad ukamenovali pro nekorektnost a šíření blablablafobie. Že jsme byli tisíckrát svobodnější a dělali si, co jsme cítili, že je třeba udělat, a ne to, po čem sáhnou galerie, vydavatelé nebo pařát trhu. A to je jen ta tvůrčí část, co teprv ta ekonomická, sociální nebo genderová… kdo chce teď obstát, musí se odlišit, a protože to je dav, tak ve finále je nejvíc odlišnej ten, kdo vypadá, chová se a tvoří úplně přirozeně.
V normálním světě byly třeba (nejen pro mě jako grafika a malíře) erotika, nadsázka, parodie, groteska a vlastní názor samozřejmou součástí jakýkoli formy umění, v normálním světě platilo, že modrá je modrá a červená je červená, bez ohledu na to, jestli se modrá cejtila víc oranžovou nebo červená inklinovala k zelený. Jenže teď už svět normální není a vypadá to, že znova nejenže už nikdy nebude, ale bude to ještě horší, alespoň z pohledu kreativity nebo uměleckýho názoru. Co je ještě povoleno dnes, za pár let bude passé (viz třeba taková „Česká soda“, v těchto dnech má 30. výročí vzniku prvních dílů; dneska by autory roznesli nejen Všeználkové ze sociálních sítí, ale i politici na kopytech, pokud by rovnou nešli sedět za šíření toho či onoho)…
Požadavek STATUSU UMĚLCE je dost podobnej statusu rovnoprávnýho občana, byť s menšinovou sexuální orientací – když slyším, jak tradiční rodinu hájej rozvedený nebo několikrát ženatý parchanti, záletníci a černoprdelníci, nemám o nevzniku statusu umělce žádný pochyby, protože i o něm budou rozhodovat neřku-li laici, tak stopro amatéři. Kdo dřepí ve Sněmovně třicet let pronic zanic jako všelijaký Bendové, nemůže pochopit starosti těch, co musej vyjít s desetinou jejich příjmů a ještě k tomu pracovat.
Před třiceti někdo plácnul, že umělec by si na sebe měl umět vydělat. Což má logiku, ale to ostatně musí každej. Jenže státu a politikům je nějaký umění u prdele, pokud není těsně před volbama a je třeba se nechat vidět se známým ksichtem. Po volbách jde zájem o kulturu zas do háje, a umělcům se zas vrací image lehkoživků v noci hýřících a přes den vyspávajících kocovinu. Tenhle stereotyp by měl bejt trestnej stejně jako náboženská, etnická nebo sexuální diskriminace. Je jen málo neuměleckejch profesí, kde je třeba makat 24/7, kde neexistujou dovolená nebo zaměstnanecký benefity a kde se s člověkem jedná jak s dvorním šaškem, přežívajícím jen ze zbytků, co spadnou honoraci ze stolu.
Jenže… jak chtít po politicích něco jako pochopení pro kulturu, vkus nebo nedejbože estetickej cit, když na všechno maj tým poradců, kterej jim všechno předžvejká, když do médií drmolej fráze a klišé a vymejšlej novotvary, když žijou v bytech mezi holejma zdma a v kanclech jim visí leda tak prezident, když operu znaj jen jako prohlížeč na mobilu a literaturou je pro ně sbírka zákonů? Na výstavu nebo do divadla jdou jen když jim to hodí lajky na sockách a o knížce si s nima nepokecáte, pokud ji o nich nenapsal někdo jinej a není zrovna autogramiáda (protože je před volbama), a je úplně jedno, jestli je momentálně vláda fialová nebo béžová.
(Kdysi jsem dělal v reklamě. Všichni mluvili čengliš, hráli si na Ameriku, ale to zásadní z americkýho reklamního byznysu sem neimplantoval z šéfů nikdo: totiž to, že když v hierarchii poměrně jasně definovanejch funkcí v reklamním byznysu vystoupáte na určitou příčku – např. junior brand manager – a agenturu opustíte a jdete jinam, nemůžou vás tam vzít na nižší pozici. A každá ta úroveň má svoje daný platový ohodnocení. Prostě vás nemůžou zaměstnat na nižší pozici a za míň peněz… U nás? Pokud by se chtěl bejvalej senior art-director – poměrně vysoká funkce – vrátit do branže, musí škemrat o místo détépáka v grafickým sektoru za minimální mzdu a s vidinou mnohaletýho postupu vejš, tam, kde už jednou byl. Naštěstí nechce, protože mu to ponížení za ty prachy nestojí. Ale jiný, mladý, možná taky nechtěj, ale musej, aby přežili. Nejen grafici, ale fotografové, textaři a další kreativci; o ostatní segmentech samozřejmě nemluvě.)
Komentáře
Okomentovat