Pavel Beneš

Tak jsme zas byli zalejvat kytky… ať jsem vešel kamkoli, Matylda si někde sedla a čučela (akorát na ten stůl jsem jí pomohl, a ne, fakt neváží už dvacet kilo, ale nejmíň metrák).  „Ale pod tou babičkou Sandtnerovou bys ten jazyk vyplazovat nemusela,“ myslel jsem si nahlas, ale zbytečně. Já s ní vůbem mluvím vlastně furt, všechno, co se mi žene hlavou, jí říkám. Ostatně, ona mně taky… Z obejváku je vstup na terasu, tam se zalejvá hadicí. Chvilku tam oplendovala, a pak najednou zmizela uvnitř, nebyla tam nijak dlouho, ale nedalo mi to a vešel tam, a koukám, nějakej žmolek sbírá z koberce a tváří se zas jak debil. „Pusť to!“ přikazuju, a ačkoli venku s klackama a zátkama a holubíma perama to docela funguje, tady ne.  „Matyldo, pusť!“ jsem fakt už hodně přísnej a sahám do kapsy, což většinou zabírá, protože tam mám mňamky za odměnu. Nic. Sveřepej pohled pitomce a postoj „já tu přece vůbec nejsem“. Jakmile jí neplandá jazyk z tlamy, je jasný, že tam něco syslí. „Koukej to pustit! V...

Ten její pohled… kdyby uměla mluvit a při tom kukuči ještě říkala nějaký přání, má mě na kolenou a po těch starejch kolenou jdu to přání splnit. Ale taky jsem si uvědomil, jak je zvídavá: U nás doma, čímž myslím dobu se svou rodinou (1990 a dál), byla nahota tak nějak normální… ne že bychom se se ženou doma nějak producírovali nahatý, to ne, ale nestyděli jsme se. Ale nepamatuju se, že by na mě někdy někdo koukal tak zvědavě, jako Matylda. Když se sprchuju, vždycky se stulí na podlaze vedle vany, a když se snažím vylézt, mám vždycky problém najít tou bosou mokrou nohou místo, kde není ona. A v tu chvíli se probere a začne si mě zespodu strašně zvědavě a zvídavě prohlížet, a je to pohled, jakej jsem dosud nezažil. Takhle nějak asi vypadám, když stojím pod nějakou ohromnou konstrukcí a divím se, proč to někdo vymyslel a postavil a co je to vlastně za nesmysl ta věc uprostřed. Takovej ten pohled, kterej říká: „Nemusím rozumět všemu.“ (Protože se běžně nesprchuju s foťákem, cvakl jsem jine...

Matylda mi ráno vlastnohubě utrhla v Riegráku narozeninovou kytku a přinesla mi ji, ale pak ji v posteli rozcupovala, takže sorryjako, ale není doklad. A pak zkontrolovala naši cvičenku, jestli nešidí asány, a chvilku si opalovala prdel.

  Tenhle víkend byl pro Matyldu v mnoha ohledech náročnej na vzdělání. Zjistila, že: kosti ze dvou kuřecích čtvrtek se dají zhltnout za deset vteřin a za další dvě nasadit oblíbenej výraz debila „já nic, já zlatíčko“; žádnej odpadkovej koš není vymyšlenej tak, aby se neotevřel, když se najednou sám od sebe převrhne; kočka se chce honit; za hovno u dveří se netrestá, když se udělá v noci krátce po venčení a Pavel chce už spát; za hovno u dveří se netrestá, když se udělá ve tři ráno a dál spát chtěj úplně všichni; ani za hovna dvě za noc se netrestá; hovno se stane, když se vymáčkne do čerstvě zrytýho záhonu; na venkově jsou super bufáče, kterejm lidi říkaj kompost; na venkově si lze pokecat s ostatníma na dálku, a občas se přidaj i ovce nebo nepodojený krávy; KE MNĚ znamená příchod kohokoli a pochvalu; SEDNI, LEHNI nebo ZŮSTAŇ jsou další slova, který lidi říkaj úplně zbytečně, a ne a ne to pochopit (lidi); dieta je fajn, hlavně kvůli tomu kuřeti; pro ni uděláme cokoli, jen když už n...

Napřed se v půl pátý nadvakrát pokadila před dveřma (což má tu nevýhodu, že je třeba najít něco na sebrání, a protože se dveře otevíraj dovnitř, je to vždycky něco důležitýho… aha?), ale báječná Bára to mlčky nějak sesbírala a setřela a vyvedla ji ven se vyčurat, a v klidu jsme zas všichni tři v posteli usnuli… a v půl sedmý slyším ze spaní zase zvuky, který se běžně v ložnici neozývaj… a ejhle, na podlaze je tohle modrý něco! Modrý hovno?! Ba ne, to je jen ručička z tý modrý žoužele, co si přinesla z rodnýho kotce v lednu na památku, však jsme si o tom v pátek u vás povídali, paní Pirnerová, jak se s tím mazlí a heká u toho blahem, a jak to postupně cupuje a že před čtrnácti dny ukousla ručičku a zbylo jen tělíčko (ano, včera jsme dokoukali nový Stranger Things)… zdůrazňuju: PŘED ČTRNÁCTI DNY! Čtrnáct dní se jí to převalovalo v žaludku a ne a ne se to rozložit jako třeba ty páteční kosti z půlky kuřete a kdoví co všechno další, kolem se valilo kdejaký svinstvo a dietní rejže s prokol...

No jasně… zatímco všichni civěj na západ slunce a na Prahu, ty koukáš, jestli něco nedostaneš. A nedostaneš, protože mám radost, že dieta zabrala, možné trošku dík těm dvěma pytlíkům smekty, možná dík tomu prokolínu, co nám za nekřesťanskejch čtrnáct stovek prodali na veterině, kdoví… hlavně že ti je, zdá se, konečně líp. Protože mi došlo kuřecí maso, uvařil jsem ti na zejtřek s další rejží hrst těch tvejch granulí, a je to teda puch, a samozřejmě čím víc to smrdí, tím seš natěšenější. Takže: támhle to vzadu je Hrad… HRAD říkám, ne smrad… i když momentálně vlastně jo. Pražskej smrad, protože tam sedí tchoř.   Zatímco všichni civěj na západ slunce a na Prahu, ty koukáš, jestli něco nedostaneš.