Labradosti

Leta kreslím labradory pro Pomocné tlapky, partu nadšenců vychovávající tahle úžasná psiska k asistenci postiženým lidem. 

Zvětši si mě!

Vznikly stovky situací a momentek, ve zkratce reflektujícich momentální potřebu ilustrace pozvánky, letáčku, novoročního přání či trika pro Clou či Čechomor. Na všech hraje hlavní roli černý labrador a pro všechny jsem se inspiroval tím naším, Garpem, kterého jsme shodou okolností měli od týchž lidí, z dob, kdy začínali s labradoří chovnou stanicí. A v jednu chvíli jsem si uvědomil, že v jeho tváři i povaze se odráží spousta dobrého, co chceme vídat kolem sebe, co nám zprostředkovávají důležití lidé našich dějin, jejich činy, myšlenky a ideály. Mezi prvními reinkarnacemi, jak jsem své parodie původně nazýval, byli sice ještě raubíř Zorro či vulgární politik Le Pen, ale kromě těchto a několika málo dalších diskutabilních výjimek jsou všechny labradoří role a místa povahy kladné, přítulné a přátelské. A vždycky jsou to jen labráci, jakkoli mi někteří vděční diváci nabízeli své oblíbence z řad jezevčíků či kníračů. 

Začalo to nevinně, ale jsou období, kdy v každém jméně nebo situaci vidím psa, Garpa, labradora, časem i fenu, a v sériích pouštím do světa cizí příběhy hrané Garpem a jeho povahu zprostředkovávanou klaďasy a ráji našeho světa. Na konci října roku 2013, kdy by se  – kdyby se přesně před třičtvrtěrokem nerozhodl netrápit dál sebe i nás svým nádorem, znemožňujícím mu to, co kromě lásky a věčného úsměvu dělá labradora labradorem, tedy jídlo – dožil šestnácti let, těch řečených reinkarnací je víc jak pět set. A protože v albu Labradosti na mém facebookovém profilu už je tahle série k neshlédnutí, aniž by na slabších strojích nespadla minimálně aplikace, mají Garpovy Labradosti svoji stránku vlastní a rovněž na Rajčeti jsou albem z nejpopulárnějších.

Garp byl vždycky rád, když jsem ho nakreslil, resp. nikdy se nezlobil. Ba co víc, vždycky se usmál ještě trochu víc než normálně.

Mám radost z každé radosti, kterou Labradosti způsobí. A nad každou z kreseb, byť žádná netrvá víc jak pár minut, si v duchu s Garpem povídám, prosím ho, ať ještě chvilku posedí, než ho nakreslím, ať ještě chvilku civí mým směrem, než zavětří cokoli, co by se dalo zhltnout, a vydá se tím směrem. 

Stejně tak mám radost, když si kdokoli objedná Labradosti v jejich knižní podobě, jak jich už bylo dodnes čtrnáct vyrobeno. Většinou s ilustracemi dle výběru zájemce a s originální obálkou, která je ve výsledku i pro něj překvapením.

Loni to byl jen nápad k narozeninové oslavě všech tehdejších padesátníků, aby moje žena neodešla z oslavy s prázdnou. Pochopil jsem včas, že ostatní gratulanti chystají pro své oslavence ještě jiná překvapení než společný zpěv Ódy na radost mnou přetextované na Ódu na rozeniny, a tahle první knížečka byla jakousi Ódou na labradost.  

Původně to měl být jen odpočinek od stejně zábavných kreseb pro Pomocné tlapky. To, že se z toho stane časem fenomén, mě tehdy ani nenapadlo, ale mě v té době nenapadla spousta věcí, které se staly buď fenoménem, nebo jen mým ménem fenami Garpova života. Garp před rokem zemřel, ovšem tyhle stovky jeho tváří nám jej stále připomínají.

Mě si taky zvětši!

Vlastně nevím, z čeho všeho se tu teď vypisuji. Zda jen z radosti z Labradostí, nebo i ze smutku za tím báječným psiskem, jehož kožich mi často chybí, abych do něj zabořil svůj obličej a prsty a nasával z něj jeho nezlomnou vůli žít a přinášet svému okolí štěstí. Smějte se mi, ale často jsem se mu vnucoval do pelechu, protože hřál tělem i duší. Miloval jsem, když jsme ho kamkoli s sebou brali, spát s ním na podlaze na matraci, protože si často přes můj krk přehodil tlapu nebo si na něj položil hlavu a funěl mi do ucha. Považoval jsem si za čest, když mi někdy v rámci vlastní očisty přejel jazykem po tvář, a vůbec jsem nepomyslil na nic, co všechno tou tlamou poslední dobou prošlo. 

(A za každou ránu, kterou jsem mu ve vzteku uštědřil – a že jich bylo… –, se dodnes stydím a mrzí mě.)

Dneska je to rok, co jsme se s Garpem rozloučili.