28. ledna 2014

Eva Frantová (Nová síň, 28. 1. 2014)


Třicet let nic… a najednou bác!, snad spadla z Marsu nebo co, Eva Frantová se svou výstavou zde, v Nové síni, a s přáním, abych tu teď hovořil. 

Proč právě já, ptám se svého svědomí, a to mi formou bilance vyhýbavě odpovídá, že s Evou Frantovou mám společného víc, než se na první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý… a každý další pohled zdá. Například rok narození – přesná data nesmím prozradit, zvláště proto, že dnes je Mezinárodní den ochrany osobních údajů. A nebo společná studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, každý sice v jiném patře, oba ale vedeni pedagogy, kteří víc než umělci byli fanatiky svého přesvědčení, tedy vesměs bez vlivu. A oba jsme od malička slýchali cosi o jablku, padlém nedaleko stromu.
Nevím jak vy, ale já jabka sbíraná pod stromem mám mnohem radši než všechna ostatní získaná kdekoli jinde… chutnají tak nějak víc po jabkách.

Soustředění před zahájením
(klikni pro zvětšení)
Název výstavy „Žena z Marsu – obrazy, kresby, plastiky“ má, tak jako většina informací, dva významy: většinu ihned napadne, že se jedná o ženu místo z jabloně z Marsu spadlou, vystavující obrazy, kresby a plastiky. Ale není to i tak, že „Eva Frantová žena z Marsu obrazy, kresby a plastiky“ je prosté zachycení autorky ženoucí z Marsu řečená díla? Žena jakože singulár neboli přechodník minulý slovesa hnáti. Řečeno současně, „Eva Frantová sehnala z Marsu obrazy, kresby a plastiky“, přičemž Marsem jsou světy mnohdy jiné než ten, na němž teď v Nové síni stojíme.

Ne náhodou je vernisáž zrovna dnes, vzhledem k názvu výstavy, k tematice mnoha vystavených děl a k tomu, že již přesně týden stojí Slunce ve znamení Vodnáře: před 140 lety se totiž narodil Josef Sýkora, astronom a astrofyzik působici v Rusku – jako Josif Josifovič Sikora – a pak v Čechách – tady jako Pepík Sejkorojc – který jako první v Rusku prováděl systematická pozorování meteorů, zvlástě těch kolem Marsu. Na jeho počest je pojmenován Sýkorův ledovec na Špicberkach, Sýkorův ostrov v jihovýchodní části Karského moře a krkonošská bramborová pochoutka sejkory.
A kdo dnes ví, že na den přesně před 260 lety poprvé použil Horace Walpole v dopise jmenovci Mannovi slovo serendipity, u nás zažité jako „z nouze ctnost“? Připomínám to proto, že latinský překlad „de necessitate virtutem“ je akronymem mnohem prostšího významu „ještě že tak“… a to je přesně to, co mne napadá před obrazy a kresbami a nad plastikami Evy Frantové – ještě že se stále najdou autoři, hledající svá poselství ve světech vnitřních i cizích, ve vzdálených souhvězdích stejně jako v planetkách cirkulujících ve vlastní srdeční soustavě

Vpravo Eva Frantová s Janem Fišerem
(klikni pro zvětšení)
Některé z obrazů zde vystavených mají onu magickou moc, že si vás k sobě nejen přitáhnou, ale že vám i umožní alespoň na pár minut stát se jejich součástí. Stane se tak pouhým upřeným pohledem, bezděčným zdržením se o pár vteřin déle, než aby bylo lze pohled nazvat letmým. Vnitřní účast v zobrazovaném dění mi vzdáleně připomíná stavy, jež kdysi dávno ve svých čtenářích vyvolával společenský týdeník, v němž jsem tehdy pracoval, černým bodem na bílé stránce; dnes nás však nenabíjí svou pochybnou energií jakýsi zoufalec odkudsi z Poruby, vydávající se za dálkového psychotronika, ale autorka těchto obrazů, kreseb, soch a grafik, a činí tak bez nároku na pozornost světa, ale jen tak, z vlastní potřeby vidět svět po svém. I my se na její díla můžeme dívat po svém a odnášet si domů kousky jejího světa uvízlé v naši paměti. A někdo už dnes v noci, jiný zítra či kdykoli později pozná sebe sama v některém z děl Evy Frantové, a dost možná se tak stane jejím sousedem na Marsu, odkud spadnout je možná snazší než odkutálet se od jabloně
Aspoň mně to tak připadá.

S Evou jsme přibližně stejně velcí.

Foto: Martin Fryč

Žádné komentáře:

Okomentovat