Eva Frantová (Nová síň, 28. 1. 2014)
Třicet let nic… a najednou bác!, snad spadla z Marsu nebo co, Eva Frantová se svou výstavou zde, v Nové síni, a s přáním, abych tu teď hovořil.
Proč právě já, ptám se svého svědomí, a to mi formou bilance vyhýbavě odpovídá, že s Evou Frantovou mám společného víc, než se na první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý… a každý další pohled zdá. Například rok narození – přesná data nesmím prozradit, zvláště proto, že dnes je Mezinárodní den ochrany osobních údajů. A nebo společná studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, každý sice v jiném patře, oba ale vedeni pedagogy, kteří víc než umělci byli fanatiky svého přesvědčení, tedy vesměs bez vlivu. A oba jsme od malička slýchali cosi o jablku, padlém nedaleko stromu.
Nevím jak vy, ale já jabka sbíraná pod stromem mám mnohem radši než všechna ostatní získaná kdekoli jinde… chutnají tak nějak víc po jabkách.
 |
| Soustředění před zahájením (klikni pro zvětšení) |
Název výstavy „Žena z Marsu – obrazy, kresby, plastiky“ má, tak jako většina informací, dva významy: většinu ihned napadne, že se jedná o ženu místo z jabloně z Marsu spadlou, vystavující obrazy, kresby a plastiky. Ale není to i tak, že „Eva Frantová žena z Marsu obrazy, kresby a plastiky“ je prosté zachycení autorky ženoucí z Marsu řečená díla? Žena jakože singulár neboli přechodník minulý slovesa hnáti. Řečeno současně, „Eva Frantová sehnala z Marsu obrazy, kresby a plastiky“, přičemž Marsem jsou světy mnohdy jiné než ten, na němž teď v Nové síni stojíme.
Ne náhodou je vernisáž zrovna dnes, vzhledem k názvu výstavy, k tematice mnoha vystavených děl a k tomu, že již přesně týden stojí Slunce ve znamení Vodnáře: před 140 lety se totiž narodil Josef Sýkora, astronom a astrofyzik působici v Rusku – jako Josif Josifovič Sikora – a pak v Čechách – tady jako Pepík Sejkorojc – který jako první v Rusku prováděl systematická pozorování meteorů, zvlástě těch kolem Marsu. Na jeho počest je pojmenován Sýkorův ledovec na Špicberkach, Sýkorův ostrov v jihovýchodní části Karského moře a krkonošská bramborová pochoutka sejkory.
A kdo dnes ví, že na den přesně před 260 lety poprvé použil Horace Walpole v dopise jmenovci Mannovi slovo serendipity, u nás zažité jako „z nouze ctnost“? Připomínám to proto, že latinský překlad „de necessitate virtutem“ je akronymem mnohem prostšího významu „ještě že tak“… a to je přesně to, co mne napadá před obrazy a kresbami a nad plastikami Evy Frantové – ještě že se stále najdou autoři, hledající svá poselství ve světech vnitřních i cizích, ve vzdálených souhvězdích stejně jako v planetkách cirkulujících ve vlastní srdeční soustavě.
 |
| Vpravo Eva Frantová s Janem Fišerem (klikni pro zvětšení) |
Některé z obrazů zde vystavených mají onu magickou moc, že si vás k sobě nejen přitáhnou, ale že vám i umožní alespoň na pár minut stát se jejich součástí. Stane se tak pouhým upřeným pohledem, bezděčným zdržením se o pár vteřin déle, než aby bylo lze pohled nazvat letmým. Vnitřní účast v zobrazovaném dění mi vzdáleně připomíná stavy, jež kdysi dávno ve svých čtenářích vyvolával společenský týdeník, v němž jsem tehdy pracoval, černým bodem na bílé stránce; dnes nás však nenabíjí svou pochybnou energií jakýsi zoufalec odkudsi z Poruby, vydávající se za dálkového psychotronika, ale autorka těchto obrazů, kreseb, soch a grafik, a činí tak bez nároku na pozornost světa, ale jen tak, z vlastní potřeby vidět svět po svém. I my se na její díla můžeme dívat po svém a odnášet si domů kousky jejího světa uvízlé v naši paměti. A někdo už dnes v noci, jiný zítra či kdykoli později pozná sebe sama v některém z děl Evy Frantové, a dost možná se tak stane jejím sousedem na Marsu, odkud spadnout je možná snazší než odkutálet se od jabloně.
Aspoň mně to tak připadá.
 |
| S Evou jsme přibližně stejně velcí. |
Komentáře
Okomentovat