Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)

Bylo ta zase krásné… a sešlo se dost lidí, akorát tak k těm několika zamluveným stolům v Kafárně na kus řeči na Vinohradech (doporučuju! Skvělé místo, milý a ochotný personál, a dog-friendly!). 

Své si krásně řekli spisovatelka Iva Hadj Moussa, propagátor humánního výcviku psů Tomáš Nushart a novinář a spisovatel Milan Tesař. Leccos jsem plácal i já, ale největší aplaus si vysloužila svým textem o mně (dole), se kterým nemůžu než souhlasit (a který je v knize s ilustracemi).
    Byla velká radost vidět tolik přátel pohromadě, a jak jsem už někde zmiňoval, každá takováhle akce se děje pro pár supervýznamných jedinců (většinou jsou to kamarádky), jejichž případná účast pak setkání učiní dokonalým a pro mě úspěšným (a ten úspěch není v prodeji knih nebo obrázků, ale právě v přítomnosti těch důležitých). A tady se sešly hned dvě; které, to si nechám pro sebe. S nimi a se všemi, kdo se sem sjeli a sešli, to byl krásný večer a mě může mrzet jen to, že stejně jako vždycky, ani tentokrát jsem nenašel čas posedět s každým zvlášť či si jen popovídat, protože kdekdo chtěl knížku, a tu podepsat a nakreslit do ní autentickou labradůstku budoucímu majiteli nějakou tu chvilku zabere, a najednou byla tma a bylo nás tam jen pár, a pak už jen já s Bárou a u vedlejšího stolu náhodou Břetislav Rychlík slavil s rodinou narozeniny jedné z dcer.
    Takže díky všem, co přišli, a díky Františku Tomíkovi, Otovi Traganovi (oba barevné), Jiřímu Primasovi a Abbému (čb) za krásné fotky. 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Jsem ráda, když Pavel kreslí labradory. Protože když kreslí labradory, nemůže kreslit lidi. 

Můj muž Pavel Beneš má totiž jako kreslíř dvě tváře, jednu hodnou a jednu zlou. Když kreslí labradory, tak je hodný a laskavý. Pejsci na jeho obrázcích jsou roztomilí a k sežrání. Mají oblé čumáčky, hebké tlapky, kulatá ouška a obočí často prohnuté do udivené stříšky, což jejich výrazu dodává neodolatelně naivní a současně mudrlantský výraz. Pavel zkrátka labradory miluje a na jeho obrázcích je to vidět, stačí zalistovat stránkami této knihy. I když je nechává v Labradostech provádět nejrůznější skopičiny a za vlasy přitažené psí kusy, nikdy tím nesnižuje jejich psí důstojnost. 
    S lidmi je to poněkud složitější. Pavel jako výtvarník má totiž ještě druhou tvář: je také karikaturista. A tahle jeho umělecká osobnost je mnohem záludnější a krutější. S lidmi se zkrátka zdaleka tak nemaže. Za pár desítek minut je schopen vyšvihnout váš portrét, ve kterém se sice poznáte, ale budete toho litovat; však také své karikatury prezentuje sloganem „Nakreslím vás, až vás to bude mrzet.“ S nemilosrdnou bystrozrakostí zvýrazní všechno to, co se na sobě celý život snažíte zamaskovat. Lidé na jeho obrázcích jsou pazgřivci s obřími hlavami a kratičkýma nožičkama. Říká tomu humor. Já tomu říkám zlomyslnost. 
    Dokud tímhle způsobem dehonestoval velikány i padouchy ze světa politiky, třeba Trumpa, Babiše nebo Zemana, přišlo mi to celkem vtipné, ačkoli takové Angely Merkelové mi i tak bylo dost líto. Jenže pak začal kreslit mě a moje kamarádky. Tehdy jsem si uvědomila, že jeho kresba funguje jako instagramový filtr naruby. Místo aby potlačila vaše nedostatky, ještě se v nich vyžívá. Všechny ty rýhy kolem úst, vystouplá břicha, pytle pod očima, druhé brady, krátké nebo ochablé krky, hranaté čelisti, všechno to, o čem my holky máme tichou dohodu, že to prostě neexistuje, na jeho obrázcích hraje hlavní roli. A ještě k tomu dodá předimenzované druhotné pohlavní znaky, které psychický diskomfort dotyčné oběti ještě znásobí. 
    Nejednou se mi stalo, že jsem s Pavlem šla k některé kamarádce na návštěvu a on – přes moje výslovná upozornění, ať to nedělá – jí věnoval jako dárek její portrét. Kamarádka se obvykle zdvořile zasmála. Potom obrázek někam zmizel a už nikdy nespatřil světlo světa. „Zasmála jsem se tomu, přišlo mi to legrační,“ komentovala později svůj portrét jedna z postižených. „A pak mi došlo, že ten starej chlap s obrovskýma prsama jsem já.“ 
    Několikrát takto Pavel nakreslil i mě, takže přesně vím, jak to myslela. Paradoxní na tom je, že Pavel si myslí, že jsem krásná. Často mi to říká a věřím, že to myslí upřímně. Jeho kresby mě ale vedou k zamyšlení, jak mě vlastně vidí a co je jeho standardem „krásy“. Někdy mi připadá, že se dívá očima tříletého dítěte, kterému maminka připadá krásná, i když zrovna zrudlá v obličeji, s ofinou přilepenou ke zpocenému čelu a v legínách na půl žerdi supí do schodů s kočárkem. Jako tříletý syn jedné mojí kamarádky, který jí při převlékání do plavek ve společné šatně v bazénu bezelstně sdělil: „Maminko, ty máš tak dlooouhý prsa.“ 
    Možná, že za zdánlivou krutostí Pavlových karikatur se tedy skrývá jen dětská nevinnost, jejíž pojetí lidské krásy je nekonečně široké – pravý opak úzkého a přísného koridoru krásy, jak nám ji vytyčují Instagram a módní a lifestylové  časopisy. Jenže vysvětlujte to kamarádce, která úzkostně sleduje každou vrásku v obličeji a na obrázku vypadá jako Keith Richards. 
    Věřím, že Pavel miluje nejen labradory, ale i lidi. Jinak by je nekreslil. Nic to ale nemění na tom, že Pavel Beneš je něco jako doktor Jekyll a pan Hyde výtvarného umění. Když kreslí své labradory, je to dobrácký a láskyplný dr. Jekyll, jakmile se ale zaměří na jejich páníčky, probudí se v něm zlomyslný Hyde. 
    Ano, dávám tedy přednost tomu, když Pavel kreslí labradory. Ti jsou na jeho obrázcích jako roztomilí plyšáci, které si chcete pochovat, ne jako zrůdičky z obludária. Občas spolu vedeme spory o srozumitelnost jednotlivých kreseb z Labradostí. Připadá mi totiž, že jeho slovní hříčky kladou někdy až příliš velké nároky na čtenářův důvtip, anebo že si vybírá témata širokému publiku málo známá. Jeden den ho okouzlí nějaká hvězdička v seriálu na Netflixu a druhý den už ji nakreslí jako psa do Labradostí, bez ohledu na to, že její jméno skoro nikdo nezná a její obličej s labradořím čumákem rozpozná málokdo. 
    Ale i tahle nekonečná a trochu naivní důvěra, že najde u svých čtenářů a diváků porozumění, je součástí Pavlova dětského pohledu na svět. Přináší vám náruč plnou labradostí a zcela neochvějně věří, že vás potěší, rozesmějí a zlepší vám náladu. 
    V tomhle je Pavel stejně nezlomný optimista jako každý labrador, když si jde ke svému páníčkovi pro pamlsek a pohlazení. 
    Tak ho, prosím vás, nezklamte.

–Barbora Šťastná