Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Rumcajs, Dostojevskij, Engels, Da Vinci, Jarda Kukal, ZZ Top, Skalák, … ať připomenu ty nejznámější kolegy. Jde o plnofous a mařenu.

Napadlo mě to s koncem roku 2022 – jak furt dělám s Lábusem ty androše a chodím do Unijazzu na jejich koncerty a křty a setkání –, tak abych si nepřipadal kór blbě, jen s patkou, vylepaným zátylkem a intošským strništěm na bradě. Kdysi jsem byl taky mánička, s culíkem ke kříži a s „francouzskou sponou“ – to tenkrát ještě rostly klukům vlasy, to bylo před tím vejbuchem, rozuměj v Černobylu –, furt jsme to měli pod límcem, abysme nebudili zájem zelenejch mužíků, a otáčeli hlavama tak jako prkenně, vlastně jsme se otáčeli od hlavy k pasu, aby se nám to nevysmeklo. Byla to filozofie, životní názor, poznávací znamení (skoro stejný jako „somráci“ měli zelenou bundu, důchodky a plyntašku s nakreslenýma logama Sabbatů, Zeppelínů, Slejdů a protiatomáku, kterej si teda občas pletli s logem mercedesu, kvůli čemuž německejm turistům tu hvězdičku kradli z aut a nosili ji pak na krku, vedle žiletek a křížků). Moc si nepamatuju, jak důsledná byla tehdy hygiena, ale dneska mám pocit, že tehdejší maničky nebyly zdaleka tak upocený a mastný, jako některý ty dnešní. 
    Uznávám, že je to často frajeřina a fajn pocit, když to ve větru vlaje, a to i ve fujavici, kdy to lítá kolem dokola (zažil jsem to parádně nedávno na trajektu do Dánska a v bouřce tam), stejně jako vizuální příslušnost na koncertě, funusu nebo křtu další desky, anebo „kroucení si vlasů“, jak jsou hlaďounký a nekonečný, ale taky čechrání si brady je příjemný, a bezděčný nakrucování si knírů nebo stahování bíbra do pomyslnýho culíčku taky… jenže! Jenže to nekonečný „prstama za ucho“ nebo „palcem a ukazovákem rozhrnout knír“ jsou už skoro tik. Nemluvě o každým soustu čehokoli, kdy je třeba kníra buď spodním rtem slíznout, nebo si zapatlat dlaň a mít po ruce furt utěrku nebo balík ubrousků, a stejně pak většina polívky nebo omáčky nebo paštiky nebo džemu nebo špaget uvízne pod nosem, zašmodrchaná v porostu. A dlouhatááánský sprchování, který je ještě jakž takž snesitelný, ale pak to vyfrotýrování, kdy vypadám jak loupežník z Mrazíka nebo jako Dvořák, když hrál vodníka. A to rozčesávání, jak to tahá a bolí, když se to zacupuje! 
    Ovšem taky si takhle pokaždý říkám, že některý ženský to tak dělaj celej život, a vlasy maj delší a hustší a péče o ně je stojí výrazně víc času i peněz, a žijou. 
Musel jsem to nakonec dotáhnout až ke dni křtu druhý knížky labradostí, kde jsem vzadu taky takhle. Ostatně i Bára, když ji otevřela a začetla se do zprávy o křtu prvního dílu v roce 2020, vyjekla „Ježiš! Tys vypadal úplně jinak!“, z čehož vznikla diskuze, co by preferovala odstranit jako první (fousy!!! Prosííím!), zatímco maminka mi zase připomněla, že nestřiháním kadeří se tyto ničí a že bych taky časem mohl bejt plešatej („Dost na tom, že méš to tetovéní,“ protože je z Klatovska).
    Byl to vlastně takovej koncept. Něco jako jezdit na eskalátorech pozadu nebo nehnutě sedět čtrnáct dní v galerii (chlapi), anebo jako tlustá a nahatá lézt po lidech a olizovat je, třeba při vyhlašování cen JCh (dámy).
    Nakonec jsem vousisko shodil mamince k narozeninám, abych jí nepřipadal starší než ona (94). A taky kvůli Báře, aby se nešklebila při každý puse, a kvůli Káče Pavelkový, Báře Trojanový, Valérii, Hance, Blance, Aleně, Sabině, Evě či Adéle, protože líbit se holkám aspoň ksichtem je fajn víc než se jim líbit tím, co není vidět (pod fousama!)… a mám zas intošský strniště. Háro zůstává, když už jsem si v Rossmannu koupil tu francouzskou sponu. 

Resumé konceptu fousatá mánička:
+ frajeřina, filozofie, pocit sounáležitosti, ušetřím za lazebnici Vandu, vzpomínka na mládí, dvěma holkám se to líbí, důkaz poměrně pevný vůle, kroucení vlasů, 
– hygiena a doba péče, možný důsledky (pleš?), protesty rodiny (vypadám starší), voser při jídle, šimrá to v nose, nutnost nosit hřebínek, snášet kecy (a proč?, vypadáš jak Engels/Dušek/Marx/idiot)…