Tupec benátský

Zatímco Česko truchlilo za Karlem Gottem, necelá kopa ústeckých studentů umění a designu s tuctem pedagogů se byla kouknout do benátek. Když jsme si – já a má přítelkyně – prošli už i druhou část letošního Bienále současného umění v Benátkách (Biennale Arte 2019 - La Biennale di Venezia) a sedli jsme si na trávník vedle loděnice, Bára řekla: „To by mě bavilo, vymýšlet si ty popisky k exponátům.“ A já na to: „Třeba hned?“ a během pár minut se vystaveným exponátem staly odložená hadice, odpadkový koš a ústí rezavého okapu. 

Obě expozice – v Giardini a v Arsenale – mě jen utvrdily v poznání, že současní umělci se bojí reflektovat věci hezké a inspirující, a lidi zdravé a spokojené. Umělci se těmito tématy nezabývají, protože by je jejich komunita zavrhla, nekamarádila by ses nimi, kurátoři by je nezahrnovali do svých konceptů a galerie by se jimi nechlubily… tedy – možná. Dokonce si troufám věřit, že nejspíš naopak, protože diváci – zejména ti nepoznamenaní vlivem kunsthistorických fantasmagorií – by nejspíš zajásali, protože na současném trhu s moderním a aktuálním výtvarným uměním naprosto chybí cokoli, čím by si lidé rádi udělali radost a nemuseli by se spokojit jen s nadšenými patlaly. Namalovat dnes portrét či uhníst bustu matky, otce, dítěte nebo milenky je mrháním kreativitou, protože „Umělecký svět“ nechce takové banality vidět. Ten chce tleskat zmrzačeným figurám nacákaným na plátna, změtem haraburdí a balastu čím větším, tím úžasnějším, infantilním videím, rozostřeným fotkám mobilem, všudypřítomnému hluku a kakofonii a vizuálnímu smogu, prezentovanému divákům kurátory, namnoze umělci bez vlastních výtvarných ambicí a schopností. Mnohde dokážou průměr povýšit, mnohde výtvarnou sílu ještě zesílit vlastním přínosem, ale většinou vaří z vody a polévka pak také tak chutná.

Prázdnota většiny uměleckých výpovědí na letošním bienále vypovídá o bezradnosti autorů zorientovat se ve světě zavaleném informacemi, mezi nimiž odlišit fejky od polopravd (a ty zase od pravd) a bludy od skutečnosti není snadné pro člověka, který není rozptylován nekonečným spektrem výrazových možností, natož pak pro senzitivního tvůrce potácejícího se ode zdi zájmu ke zdi nepochopení a bičovaného míněním všech, na jejichž názoru mu záleží přesto, že on jim může být ukradený. A tahle prázdnota s sebou přináší nutkání plnit svět čímkoli, bez ohledu na důsledky, které mě konkrétně nutí k otázce: co se s těmi vystavenými díly po skončení bienále stane?

Současné výtvarné umění plní svět zbytečnou hmotou, o kterou nikdo nestojí.

Kam se poděje ta hromada starých hadrů, která se jmenovala Trojský kůň? Kde se na naší planetě skryjí tuny plastu, železného haraburdí a skla, protože většina instalovaných „děl“ není životná déle než po dobu trvání výstavy a dále zachována zůstane jen na fotografiích na Instagramu a Facebooku a v portfoliích autorů? Kolik z vystavených výtvorů si k potěše sebe či svých obyvatel zakoupí nadšení jednotlivci či města?

Stejná otázka mě napadla už předloni pod ohavným člunem Aj Wej-weje ve Veletržním paláci… zda podobně velikášská výpověď stojí za stejně nezměrné zaneřádění planety takovouhle spoustou svinstva. Pro koho vlastně podobná výtvarná díla vznikají? K čemu slouží ne během vlastní výstavy, ale nadále, v příštích letech a desetiletích? Kromě snad tří, možná pěti autorů na letošním bienále nebylo vystaveno dílo, které bych chtěl mít ne proto, že se koupě možná časem projeví jako výhodná investice, ale proto, abych si jím zkrášlil svůj svět (který ovšemže není obecným měřítkem). 

Současní umělci takové dílo vytvořit nejenže nechtějí, ale ani neumějí, protože je to nikdo nenaučí. Není trendem doby učit vidět věci tak, jak vypadají, protože mnohem snazší a rychlejší je naservírovat divákovi neumětelský nesmysl zabalený do blyštivého celofánu kurátorského konceptu, než přiznat, že pan Umělec nemá čas dlouze studovat anatomii figury a rysy tváře, stejně jako nikdy neokoukatelnou hru světla a stínu ať už na těle, nebo v krajině. Obrazy se malují podle fotek na googlu, sochy se modelují virtuálně ve 3D tiskárnách, instalace se kupí z jedné vody načisto, beze skic… a je pak logické, že práci chybí něco jako příběh.

Nevzbuzuje to ve mně žádné emoce; ani iluze, ani deziluze.

Celé bienále se mnou má přítelkyně – výtvarnými trendy nepoznamenaná absolventka FAMU a DAMU – prošla a její verdikt laika je příznačný: „U některých děl mi přišel na mysl dávný citát hollywoodského producenta Samuela Goldwyna: ‚Když chcete sdělit poselství, obraťte se na poštovní společnost.‘ Umění sdělujícího poselství jsme si užili v době totality – budovatelské filmy, romány o kolektivizaci, sousoší vojáků a dělníků – a sdělovaná myšlenka v jejich případě měla přednost před vším a ospravedlňovala často neumětelské zpracování a těžkopádnost výsledku. A na bienále jsem chvílemi měla pocit, že se dívám na něco podobného, byť sdělované poselství je jiné a použité prostředky méně lidové. Tak třeba snímek tropické pláže, jakoby převzatý z plakátu cestovní kanceláře, který je v jednom místě děravý a z otvoru trčí plastová atrapa palmy. Z popisku se dozvím, že jde o ‚konfrontaci nereálné reklamní fantazie a rovněž nereálné napodobeniny‘, upozorňující na fakt, že ‚naše sny o úniku z nudné reality jsou pouhý fake.‘ Hmm… ale když se znovu podívám na samotné dílo, vidím pořád jenom nudnou komerční fotku pláže, ze které trčí umělá palma. Nevzbuzuje to ve mně žádné emoce; ani iluze, ani deziluze. A podobný pocit mě ve výstavních sálech bienále přepadl vícekrát. Tak třeba ty dvě paní, které diskutují na videu v dánském pavilonu o tom, zda máme uchovávat paměť generací a staré vzpomínky, anebo je zapomenout a snažit se přežít v nové realitě. Zajímavé. Ale není to samo o sobě spíš téma na zamyšlení či esej, než pro výtvarné dílo? Možná jsem zkažená komercí a konzumem, ale mám pocit, že úkolem výtvarného umění je sdělovat to, co se esejí nebo článkem říct nedá. Zprostředkovat něco navíc, nejen pouhou myšlenku, ale i emoci, prožitek. U některých děl na bienále jsem měla pocit, že nejenže to nedělají, ale ani o to vlastně neusilují. Ale… nejsem ten, kdo tomu rozumí. Jsem jenom normální a navíc i trochu líný a rozmazlený divák.“

Obecně povědomé banality jsou v současném výtvarném umění deklarovány jako objevná sdělení.

Já k tomu dodávám – jako grafik po mnoho let činný v reklamě – že většinu verbálně formulovaných mouder na vystavených exponátech mnohem srozumitelněji a hlavně chytřeji sesumíruje průměrný copywriter. Ani toho si běžný návštěvník nemůže nevšimnout – že obecně povědomé banality jsou v současném výtvarném umění deklarovány jako objevná sdělení, aspirující účastí na takhle prestižní (prestižní především v rámci komunity) přehlídce na oborový ekvivalent Nobelovy cenu za literaturu. A také, že prezentovaná videa jsou řemeslně slabší než ročníková cvičení na FAMU, a že díla postavená na hereckém projevu jsou hloupá a naivní, protože autoři se nechtějí dělit o pomíjivou slávu s herci a kameramany, kteří by dílu patrně ubrali na autenticitě umělcova projevu.

V tom jsem i v Benátkách viděl bolest současného výtvarného umění – umělci nám monstrózními instalacemi sdělují, že je něco napadlo. Kdyby všem těm svým nápadům měli přiřadit konkrétní místo v příběhu, nejspíš by pochopili, že myslí na kraviny. Dřív, než jim to dojde, příběh za ně vymyslí kurátor. Ale to už není jejich příběh, jejich je jen ta jedna myšlenka. Ta, kterou by světu rychleji sdělili esemeskou.

Stanislav už má odkolíbáno

A závěrem poznámka k národnímu, Česko-Slovenskému pavilonu, letos českému: při jedné z diskuzí se studenty bylo řečeno, že kurátor Dieter Bogner jako jeden z mála dostál mottu letošního bienále (May You Live In Interesting Times / Kéž žijete v zajímavých časech), totiž tím, že retrospektiva téměř stoletého nestora českého konceptuálního umění je de facto příběhem. No… aby nebyla. Každá retrospektiva kohokoli tvůrčího je přece příběhem, nic jiného se od retrospektivy snad ani nečeká, než příběh tvorby. Mně ovšem přijde retrospektiva na akci typu benátského bienále jako hodně velká nouzovka… zejména v kontextu toho, co nakonec bylo z Kolíbalova příběhu vystaveno, když ne třeba ony výrazně vizuálně atraktivní velkoformátové černobílé serigrafie nebo jeho famózní ilustrace k pohádkám, které ovlivnily nejednoho českého výtvarníka víc než – a kritici a uměníznalci mi asi neprominou – nápaduprosté dvě kružnice kružítkem a úsečka o něco měkčí tužkou, doplněné ovšem filozofujícími popiskem i názvem. Na mě Kolíbalova expozice působí jako takové to „co dům dal“, zesílené infantilně literárním názvem „Bývalé nejisté tušené“… a je namístě smířit se s faktem, že Stanislav Kolíbal už má odkolíbáno.

Ovšem je také dost možné, že současnému umění vůbec nerozumím, a jsem jen Tupec benátský.

Našemu alarmujícímu konceptu-apelu organizátoři nerozuměli.
Carabinier, který jedno z děl – HOMMAGE TO GRETA – objevil, když si jej lidé fotili,
si zavolal kustoda. „Hej, Marko, co je tohle?“ Sledovali jsme je poněkud zdálky,
protože jsem zrovna instaloval dílo GARBAGGE… ale Marko evidentně vysvětloval
karabinierovi systém okapu. Pak někam telefonoval, zase si prohlédli okap,
ale to už jsme byli v Hongkongském pavilonu.

Japonský pavilón obsazený Vizuálkami a mnou a Bárou
a dvěma Slovenkami po mém levém uchu. 

(Bára drží tašku s počítačem!) Foto Ivana Beranová

Asi pro mě nejhezčí, Ulrike Müller… optimismus, 
radost ze života. Perfektní řemeslo.