Půlmaratón sobě slav!

Poprvé po hodně dlouhé době jsem si včera udělal k snídani kafe. Venku to nevypadalo na celodenní pařák, jedna předpověď byla na dvacet stupňů, druhá na dvanáct. Tak si vyber.

Sobota

Celé ráno jsem se v polospánku sledoval, jestli mě v podbřišku bolí víc nebo míň (už pár dní mě tam něco táhne, píchá, kroutí se), a nic než dřív se nedělo. Jsem sám na sebe trochu přísnější, náhlá smrt ústeckého kolegy Zbyňka Sedláčka (50 let, slabé srdce a chřipka) se mnou trochu hnula, byť jsem ho skoro neznal. Ale zdravili jsme se (poněkud paradoxní obrat, v této souvislosti), zpracovával výsledky testů při talentovkách. Takže se poslední dny víc hlídám a sleduju. Ale jsem zdravej jak řípa, nedávno jsem se nechal kompletně prohlídnout a otestovat, všechno v pořádku. Jen ten podbřišek. 

Ráno jsem si zašel na trh, sobě pro půlku chleba a s sebou do Soběslavi pro pecen. Tenhle Krčínův chleba se ukázal být už několikrát skvělým a originálním dárkem, když někam jedu na noc; hned po závodě jsme s Martinem Prokopem (běžel štafetu) odjeli na soustředění NaMollu u Honzy Němečka. 

Původně jsem chtěl být ukrajinsky modrožlutej, ale nenašel jsem nic žlutého, tak jsem se spolehl na dvoubarevnou pentli na ruku a na dva plastové náramky, modrý a žlutý, které jsem dostal u stánku před vchodem do technického zázemí. Pomalovat si tvář ukrajinskou vlajkou jsem odmítl, uměl jsem si představit, co by z ní asi zbylo, jak ze mě leje.

V jedenáct jsem se před právnickou fakultou potkal se spoustou běžců z DM, ženský si porovnaly svoje šatečky a pochválily si kecky. Moc se mi líbí, jak jsou pořád holkama, i když mají před sebou takovouhle makačku. 

Pak začali hrát takový ten chór, všichni začali poskakovat a protahovat se a čím dál častejc sledovat měřáky. Dav houstl, užíval jsem si zejména partu Američanek vedle, byly jak z jejich filmu o vrcholových sportovcích, jak se hecovaly (vesměs to byly moje vrstevnice, ale vyšší váhová kategorie… ale sympaťačky). A pak se začala z repráků řinout Vltava, a my se začali šinout jak o funuse k Rudolfinu. A potom jsem proběhl startem.

Dlouho jsem žvýkal. Před startem jsem žvejkačku zapomněl vyplivnout a pak mi to bylo blbý. Takže jsem si až do cirka 6. kiláku užíval image znuděnýho prchavce, který běží a jen tak mimoděk si přežvykuje. Ale je fakt, že mi tahle činnost nedělala problém s dýcháním a vlastně mi pomáhala v tom, že jsem neprodukoval slinstvo.

(Ovšem celou neděli mě setsakra bolely panty, což pro zpěv není ideální.)

Až do 14. kilometru jsem byl v pohodě. První desítku jsem měl za 10:01, takže ambici 2:15  nebyl důvod nepodlehnout. Jenže… jenže. 

Na tom nekonečném úseku z Klárova k Libeňskému mostu mě načapal na švestkách ten línější Beneš ve mně a začal: „Co kdybys chvilku šel?“ Kuš, odbyl jsem ho v duchu, ale když takhle rejpnul potřetí, přešel jsem do chůze. A když už jsem se takhle zpronevěřil sám sobě jednou, proč ne podruhé, potřetí… podesáté? Mezi 15. a 20. kilometrem to byl indiánský běh, podléhal jsem tomu všivákovi čím dál tím častejc. A tak jsem mimoděk po mnoha měsících aplikoval svůj kdysi řečený limit maximálně jedné pětiny z celkové dávky, byť jsem jej určitě nenaplnil. Jen jsem si to jím odůvodnil. Vyměkl jsem, no a co.

... těsně před cílem mě vyfotila Kateřina Jacques.
(Klikem ke zvětšení!)

Na konci mostu, za 20. kilometrem, už jsem se stejně jako loni rozběhl a až na deset, možná dvacet metrů chůze před Klárovem jsem se fakt hnal a dřel, protože Na Františku jsem na garminu měl čas 2:09 a věděl jsem, že ten poslední kilák bych za sedm minut dal i pěšky. Na mostě k Palacháči jsem chytnul poslední dech, začal předbíhat, v letu jen tak tak zahlédl skandující Káťu Jacques a na cílové rovince přidal ještě o fous víc a při průletu cílem si vypnul stopky ve fantastickém čase 2:19 a něco! Těch pár metrů k dětem, co nám braly čísla, jsem měl strašně velkou radost, i když jsem už dávno věděl, že ten Lídin limit 2:15 nedám. 

A pak jsem dostal tu fólii a medaili a koukám na garmina, a tam 2:22:47! Jak je to doprdele možný? chtělo se mi křičet a udělalo se mi vzteky blbě a málem se poblil, točila se mi hlava (ne, nic vážného!), prostě jen vztek a nesmírné zklamání, v těch několika vteřinách kolem cile jsem se prostě do toho času pod 2:20 zamiloval a teď jsem dostal košem, ve chvíli, kdy jsem neměl sílu tenhle podraz vydejchat.

Hltaje banán a čtvrtku pomeranče jsem se nerad smiřoval s tím, že některé mety jsou pro mě prostě nedosažitelné, i když jsem jim ještě pár set metrů před cílem měl faktický důvod věřit. Cítil jsem obrovské zklamání a místo abych na sebe byl pyšnej, byl jsem smutnej a naštvanej, nechápaje technologickou nespravedlnost a příkoří, působící prohru, na níž jsem neměl vliv. 

Když jsem se převlékl do suchého trika a mikiny (a zjistil to, co zmiňuji v resumé), chvilku jsem seděl na pultě a uklidňoval se. A pak jsem vyšel k metru… jenže vyšlo tělo jen od pasu nahoru, nohy byly jak přibité, vytuhl jsem. Ne že bych sebou švihnul, nakonec jsem ten krok udělal a odešel, ale odmítnutí těla dělat cokoli jiného než odpočívat bylo víc než jasné.

Vlastně jsem byl rád, že dík následnému odjezdu na soustředění se sborem mám důvod nejít kamkoli do hospody, a v narvaném metru odjel domů.

Tohle byla po příchodu moje bezprostřední reakce na dailymile:

„Není čím se chlubit. 2:19 po vypnutí garminu (vzápětí 2:22:47) je sice zatím nejrychlejší běh, ale zas to byla chvílema bída. Sotva se hejbu, jsem tuhej. Za hodinu jedu zpívat do Soběslavi, ale jsem zralej na postel. Snad aspoň to kafe stihnu.

Na blogu se trochu rozepíšu, ale až zejtra. Uvidíme, jak mě nafotili Martin Bursík na začátku a v půli, a Káťa Jacques těsně před cílem.

Byla fajn ta setkání před startem před právnickou fakultou, holkám ty jejich oblečky sekly a botky si taky porovnaly; nezapřely v sobě svou podstatu a bylo to milý.

Velkou část jsem si říkal, proč je mi takový horko, když mělo být podstatně chladněji; až při převlíkání za cílem jsem zjistil, že jsem si nechal jedno triko navíc, už doma. 

No nic, cíl nesplněn, ale kašlu na to. Akce to byla fajn, až se trochu zmátořím, snad budu schopnej se i trochu pochválit.

Ostatní byli taky skvělí, nechápu, jak někdo může běžet takhle rychle. Ale nemusím rozumět všemu, že?“

Jen tak tak jsem se stačil osprchovat a napsat tenhle post, a s taškou naštěstí sbalenou už ráno jsem odjel na Jiřák na sraz s Martinem a spolu jsme krátce po šesté přijeli k soběslavské škole, kde přesně v tu chvíli končila celodenní zkouška sboru a šlo se na večeři. 

Kluci zahráli 1000 mil.
Cítil jsem těch svých 13,1094 až až...

A v hospodě Nikola jsme pak až skoro do dvou hodin jedli, pili a hlavně zpívali, všechno, co dokázali zahrát Ondra s Honzou a Martinem a Honzovým švagrem (?), jehož jméno jsem nepostřehl. Klávesy, dvě kytary a housle… a všechny hity mládí všech generací zastoupených ve sboru. Přenádhernej večer (až na to, že v určitých polohách jsem nebyl s to pohnout levou nohou, hnusná bolest od levého třísla až nad kyčel, musel jsem si ji přemisťovat rukama), náš sbormistr oznámil před překvapenou partnerkou jejich ohlášky, kdekdo mě chválil za výkon při půlmaratónu, nevím, jak na chválu reagovat, jsem vždycky v rozpacích, a asi působím hodně zmateně, což si několik přátel vysvětluje jako smutek. 

(Mrzí mě, že u většiny písniček neznám slova, v tomhle jsem byl v kolektivu vždycky outsider, ačkoli jsem snad osm let hrál na kytaru, ale veřejnou produkci takhle mezi přáteli ze mě nikdo nikdy nedostal, strašně jsem se styděl. A to jsem uměl kompletní Zelenáče a floydovské Wish You Were here...)

V noci pak pochopitelně blbý spaní (dlouho ne a ne usnout, pak bolesti při každém pohybu, k tomu pár křečí v intenzitě, jakou jsem dosud zažil jen málokdy – a to jsem se nafedroval magnéziem i hořčíkem –, vstávání před osmou, ale už od šesti jen tak polospánek).

Neděle

Po snídani (vypečenej chleba, vynikající Mirčiny koláče, kafíčko... a báječní lidé) celé dopoledne byla zkouška zase v místní lidušce, a to, oč jsme s Martinem včera přišli, muselo být nádherné, dnes jsme na to navazovali a já se tedy občas totálně ztrácel (zejména jsem nebyl s to odklepat divadelně-pouťové „Bejvávalo“ na xylofon, a chybějícím D to nebylo). Ale přezpívali jsme celý dnešní repertoir a byli jsme dobří.

Po obědě jsme se sešli rovnou v ledovém sklepě místního hradu ke generálce, první dojem z nehostinného studeného sklepení byl velmi odstrašující (tedy, pro pár nás, co jsme zmlsaní a příliš zpohodlnělí), ale skladby nám šly a aspoň já jsem se na vystoupení těšil. To začalo ve čtvrt na pět, a přišlo docela dost lidí (původně to měl být koncert „pro strejdu Evy Holubové“, naší členky a jmenovkyně i příjmenovkyně kamarádky-herečky mnoha z nás). Sklep se naplnil, báječné dámy z organizace IMY zabývající se pomocí rodinám s postiženými dětmi, pro něž jsme ve skutečnosti zpívali, napekli a navařili, a koncert se nám nakonec povedl, dokonce jsme se několikrát ukláněli a zima a chlad se změnily ve vřelost a souznění. 

3 ˚C, průvan... než přišli lidi.

Místo konání mi tak trochu poručilo: sobě slav! 

Takže moc hezká neděle dost vylepšila moje pocitové skóre víkendu, a s odstupem několika hodin jsem se na svou včerejší roli v půlmaratónu dokázal podívat smířlivěji a s větším uznáním vůči sobě samému. Dá se říct, že jsem na sebe pyšnej.
Nicméně – nechval mne před večerem. Co to plácám… vždyť už je zase skoro půlnoc.

Dík pro tento víkend patří Lídě Filipové za její hecování k (pro mě evidentně) nadlidskému výkonu, Martinu Bursíkovi za hlasitou podporu při závodě a Kátě v jeho závěru i po něm, a Honzovi Němečkovi za zorganizování přenádherného setkání s cílem mile bohulibým, kterého jsme snad dosáhli. A všem, kteří mě unaveného a vyčerpaného trpělivě vnímali jen jako smutného zpozdilce za vlastním přáním.

Ani jsem si nějak nevšiml, že mě na trati vyfotil i Pavel Klimeš.
Před startem jsme se potkali, bylo fajn jej s Lenkou zase vidět.

P.s. Následující série pořídil Martin Bursík. Toto je jeho autentický komentář:

„Podařilo se mi zachytit dynamiku na startu závodu. V čele bylo několik běžců z Nigérie, Konga a Keni, ale pak si všimněte bohužel ne zcela povedené fotografie – čtvrté v pořadí. Do záběru bohužel vstoupila hlava fotografky zahraniční tiskové agentury, přesto i přes ni je vidět silueta běžce ve žlutém triku, který je v těsném závěsu za černými běžci. A pozor, na další fotografii vidíme, o kterého běžce se jedná. Ćíslo 8906 se vklínilo mezi profesionály. Gratuluji, skvělý výkon!“

O hodinu později spolu s fotkami zaznamenaL:

„Ale pozor! Jsme na cca 10. kilometru. A opět, balík černých běžců a mezi startovní číslo 8906 a tyto běžce se vklínili pouze dva závodníci, kteří však záhy odpadli. Ovace diváků byly tak bouřlivé, že fenomenální běžec s číslem 8906 nabyl dojmu, že je již v cíli, což je patrné z jeho vítězného gesta typického pro probíhání cílovou páskou. Dvojí průběh cílem, bezchybný výkon talentovaného sportovce. Gratulujeme!“

P.p.s. Tolik fotek jsem ze žádného závodu dosud neměl… :-)