12. dubna 2014

Domrlý douk, co má rád Ckáře.



Odjakživa jsem si přál být motorné mehlo a šika, a i rodiče by jistě uvítali posedu a zbedného vychovance, který tropí jen plechu a ve škole platí za zdvořáka. Nepoštěstilo se, k čemuž se musím jako kňuba s duší bojsy stydatě přiznat. Ale umím být japný, a považuji se za domrlého douka, který si poradí s bozezem, ckami či věstiným gližé i s jejím cesérem.
Jsem utrální cita, co klidně chá dopalek v pomuckém věstinci, napospas řestným znabohům, byť by to byla hoda, kdyby be ztvrdlo v rost a hty zvlhly v ktar.
Rád bych byl rudný, vrlý, vraživý a rvní. Opak je pravdou, i když nevypadám jak šťastník, natož božák. Nejsem sice urotik, ale vem to šť. Myslí mi to gativně, jsem duživý a lida, a naštěstí i božtík.
A líbí se mi, jak zpívá Ckář.



1 komentář:

  1. Mravo, vzpomínání na věstky málokterý dútklivec přijímá bez známek vole! Naštěstí to zachraňuje absence gace.
    Tak ať se ti vyhýbají duhy i hody, abychom ti nemuseli brzy psát krolog.

    OdpovědětVymazat