25. listopadu 2013

Zpráva z Vídně


Dost jsem se na tenhle víkend těšil. Jména, která jsem před týdnem náhodou zachytil v nabídce posledních míst v zájezdu SalveTour, zněla lákavě, k tomu Vídeň, Daniela, hezkej dárek… 

Daniela totiž minulej víkend oslavovala své kulaté kulatiny, při vší své pověstné drobnosti nepochopitelné. Kromě výletu za kunstem a privátní tištěné gratulace od přátel (vzniklé velkou zásluhou a z iniciativy Hermíny s Bonifácem) jsem jí – neb si to nejednou zapřála jen tak mezi řečí a jednou velice sugestivně – namaloval triptych se vzpomínkou na nedávný výlet do Normandie: celek, detail z něj a detail z detailu. S většinou děl viděných ve Vídni nesrovnatelný počin, v rámci vlastní práce objevení dávno zapomenuté radosti z barev.

Sobota 23. listopadu 2013
Albertina
Poněvadž nejsem kunsthistorik ani teoretik umění, ale tvůrčí autor, mohu tu naplácat leccos, bez vlivu na kohokoli, kdo se mnou nechce souhlasit.

V Albertině na fauvistech se fotit nesmí, 
ale venku ano. A tahle vrána to ví.
Asi se budu rouhat, ale období fauvismu nepokládám za Matissovo nejlepší. Třeba se mi příliš libí jeho pozdější práce, možná jsem příliš přísnej (nebo hloupej). Vedle několika ostatních, kteří mě zasáhli s mnohem větší silou, neměl na výstavě šanci. Překrásné portréty od Deraina, minimálně stejně hezké krajiny de Vlamincka… nádhera. I Kees van Dongen s jeho portréty a akty, stejně jako temný Roualt. Matisse a Dufy zůstali v týhle hře jaksi mimo.
V Albertině jsou ještě dvě výstavy: Georg Baselitz a Sonja Gangl. V názoru na Gangl jsme měli jasno hned po několika obrazech – ani mně není jasný smysl tužkou mechanicky překreslených mnohonásobně vyzvětšovaných detailů očí, evidentně podle fotografií – a v názoru na Georga Baselitze jsme se shodli dokonce i s kunsthistorikem Adamcem, totiž že většina vystavených obrazů není zajímavá ničím jiným než tím, že visí vzhůru nohama. Nějak je mi jedno, jestli to vzhůru nohama i maloval, nicméně pokud ano, přijde mi to jako ještě větší hovadina než je tak jen pověsit. A velebit jej za to, že mizerné obrazy věší obráceně, považuju za mentální úlet všech nadšených kunsthistoriků.
Pak tam totiž najednou visí obraz s figurou, který buď otočit zapomněl, nebo jako novum ve své tvorbě jej nepřevrátil, a náhle je vidět, jak si není jistý ani tvarem těla, ani linií obrysu, prostě pitomost až na půdu. Samozřejmě že Petr Nedoma by v jeho práci našel spoustu mouder a souvislostí („… vytváří obrazy spontánně, jeho energická malba a nekonvenční obrazové kompozice se vymykají zákonitostem a vylučují jakékoliv formy kategorizace, …“ napsal před lety k jeho výstavě v Rudolfinu), mou averzi vůči podobným mně nepochopitelným uměleckým postupům by jistě nezlomil.

Vlevo obraz, který zapomněl Baselitz otočit.
Uprostřed Daniela, bez níž bych ve Vídni nebyl. 

Kunstkammer
V Umělecké komoře jsou Warhol s Basquiatem. Jeden génius, kterej až do své smrti byl s to rozvíjet sebe sama a zároveň sebou samým dráždit svět kolem, a jeden kluk, co měl víc štěstí než rozumu. Nehodlám tu nijak rozebírat kvality jednoho či druhého, jakkoli prvního mám hodně rád a druhej je pro mě víc součástí legendy o tom prvním než sebou samým, nicméně poznámku si neodpustím: kdo by o Basquiatovi věděl, nebýt šestileté spolupráce s Warholem? Kdyby jej Warhol nevyhmátl, kdoví, oč dříve a jak by skončil. Jakkoli mě některé vystavené práce – zejména koláže s autorskými texty – donutily se jimi důsledněji zabývat, zůstává pro mě jeho projev hodně infantilním a retardovaným, jenže co naplat, souvislost se slavným kolegou z něj udělala to, čím těch šest tvůrčích let byl a co jej s Warholovou smrtí zničilo.

Neděle 24. listopadu 2013
Umělecko-historické muzeum
Ve stálé sbírce stojí za to vidět expozici rudolfinských ptákovin, které tehdejší kovotepci a zlatníci pro Rudolfa II. vyráběli, jsou tak neskutečně promyšlené a chytré, že se tají dech. Na všudepřítomných tabletech si lze prohlížet, jak se to hejbe, cinká, drnčí a zvoní, jak psi štěkají a jak šípy jsou pozlacenými střelci vystřelovány z luků se zlatými tětivami. Nádhera.
Lucian Freud: Po svatební noci.
Lucian Freud byl tím jménem, které mě k tomuhle výletu zlákalo, jeho syrové malby, perfektní znalost figury… (Škoda, že neumím popsat, jak si zoufale odfukuji.) Mám rád obrazy, na nichž je tělo tělem a malba útokem na plátno. Tahle výstava není Freudovou retrospektivou, nakonec je zde jen pár obrazů, ale výstavu Freud sám inicioval a sestavil. Mě hodně bavil dokument Davida Dawsona, kterej Freudovi ležel modelem pro jeho autoportrét se psem a kterej Freuda z lehu natáčel při práci na tomhle obraze. Atmosféra a image Freudova ateliéru jenom dotvářejí logický dojem, že tak jako většina velikánů světového umění musel i Freund být svým způsobem podivín. 

Leopoldovo museum (Museumsquartier)
Hned naproti v Leopoldově muzeu je krásná výstava Oskara Kokoschky, se spoustou fotografií (výstava samotná začíná lakonickým popiskem: „úplně první fotografie Oskara Kokoschky“). Velice povedenou grafiku výstavy (období ve škále šedi, letopočty v rozích při zemi, čistota vizuálních prvků) mi kazila vzdálenost mezi exponáty a popisky, které sice vychytaně držely jednu rovinu v rámci celé expozice, ale sklánění se k nim a zvedání se k popisované fotce poněkud zdržuje a unavuje, přeci jen, oko jinak ostří na text a jinak na obraz, a tenhle tělocvik soustředění moc nepodporuje.
Mám radši jeho ranější obrazy, s pevnými liniemi a tvary. Stále se tak asi nechávám ovlivňovat svou radostí z jistého tahu rukou (to venkoncem bylo včera pro mě překvapením, jak Matisse nebyl s to křivku těla vystihnout hned napoprvé).

Dlouho jsme hledali Danielina oblíbence
Bruegela. Ale našli jsme ho a byla šťastná.
Hezkej víkend. 
Komentujte mě, ať už jste s vinou či bez ní!

Žádné komentáře:

Okomentovat