9. července 2013

Damokle, nemeč!


Několik měsíců, když vyjde čas a nemusím živit sebe a svou rodinu, dělám na knize o práci svých rodičů. Oba jsou grafici a malíři, oběma je přes osmdesát a oba tvoří dál. O tom, že by rádi něco jako monografii, mluví leta a já si celou dobu myslel, že času je pořád dost. A najednou mám pocit, že ho je míň a míň. Táta si tuhle přeťal achillovku, oběma se tím zásadně změnil program na letošní léto, a při mých mnohem častějších návštěvách potřeba soupisu jejich životů dostává přesnější obrysy.

Pořád se noří další a další relikvie...
Maminka, ve své až řádovosestersky dojemné a láskyplné péči o svého muže, aby jej nějak zabavila („Aby tou svou šikovnou ruku trochu pocvičil...“), mu třídí jeho práce; ty nedodělané ho přemlouvá dodělat, a ty hotové či ideálně rozpracované mu dává k podpisu. Zároveň tak dává jeho práci řád, který jeho tvorba postrádá, nejen proto, aby jí bylo lze přiřadit logickou kontinuitu pro onu shrnující knihu (ke které jsem se v posledních dnech vzepjal, hlavně proto, že mi dcera Hermína, spontánní a přirozená ve vnímání ostatních, naznačila, jak strašně moc mí rodiče po takovém počinu touží; a žádná aktuální zakázka mi radost z téhle práce nikdy nevynahradí). Maminka si totiž narozdíl od něj od počátků své tvorby vede dost podrobné záznamy o svých obrazech, každý má své pořadové číslo, dataci, u většiny z nich si pamatuje souvislosti, za nichž vznikly. 
To otec chrlil své kresby a ilustrace po desítkách týdně, v mnoha variantách a nezlikvidovaných skicách, takže dnes lze jen těžko určit, která z nich byla podkladem k té finální; každá z několika set velkoformátových litografií má rovněž své předobrazy v pokusech a nácvicích, než se opřel šábrem či křídou o kámen a jediným jistým tahem vyhmátl esenci všech tvarů předtím zažitých. Jen výjimečně své kresby podepisoval, natož aby je datoval nebo jakkoli jinak usazoval do časové osy své tvorby. Takže dnes se na mě z mnoha složek a napěchovaných šuplat arborů v jejich ateliéru valí metráky vykreslených uhlů, rudek, pastelů a tuh na arších papírů ručních, kladívkových, pauzovacích či škrobových, na všem, co mu zrovna přišlo pod ruku. (Maminka mi včera řekla – když jsem objevil jeden archaicky nádherný, leč nepokreslený –, že tatínek má odjakživa respekt před skicákem, že je s to pokreslit kdejaký cár papíru, útržky či odřezky z tiskárny, makulaturu nebo dopisák, ale skicák že snad vnímá jako jakýsi definovaný formát, uzavřenou záležitost… tohle si už domýšlím, maminka tu poznámku o neochotě narušit neposkvrněnost svázaného bloku papíru jen tak utrousila a zase se ponořila do jedné z hromad manželovy práce.) Ovšem o to zajímavější pak bývají okamžiky, kdy se nad spornými věcmi zavzpomínají, obrazy dostávají své příběhy a vzpomínky své místo v jejich životech.
Po 60 letech si maminka vzpomněla,
že se jmenovala Žofka a že ji taky kreslila.

Bez ní bych s tou knihou nebyl s to pohnout: trpělivě dokumentuje všechny své obrazy a litografie, fotografuje je, doplňuje datací, názvem a rozměry, upravuje jejich barevnost, pořadovými čísly vytváří jejich časovou posloupnost, a totéž činí s dílem tatínka, a to vše vedle své péče o něj, kdy on dočasně o berlích je cele odkázán jen na ni, a oba sveřepě odmítají pomoc mou či Petřinu (moje sestra), o to více si pak užívaje naši přítomnost při návštěvách u kafe či nad dosud nezpracovanou částí jejich práce. 

(Je třeba dodat, že maminka, s oběma kyčlemi umělými, už spoustu let na jedno oko nevidí vůbec a na druhé špatně – což přiznala všem teprve nedávno –, přesto stále maluje a kreslí, dělá litografie, k 80. narozeninám dostala notebook a na něm všechny fotografie archivuje a zpracovává, zvládá jeho používání líp než mnohý puberťák, živě mailuje a sjíždí internet, nachází dávno zapomenuté přátele, aktivně cvičí a plave, zkrátka se skvěle drží. Dosud namalovala víc jak patnáct set obrazů a nakreslila několik set litografií a ilustrací, a vedle toho stihla vychovat mě i sestru a svého muže po celou dobu jejich života plně respektovat, podporovat v práci a rozptylovat jeho pochyby o konkrétních dílech. Ona je součástí jeho života, stejně jako on motorem toho jejího. Jeden bez druhého ne že by nebyli ničím, nebyli by.)

Čas se ztrácí mnohem rychleji, než bych byl ještě před rokem ochoten přiznat. Tátovo nedávné zranění a spousta hodin strávených s jejich vzpomínkami a ponořený do jejich skoroceloživotního díla mi mávají nad hlavou mečem, který již dávno vylétl Damoklu z ruky. Mám hodně co dělat, než práskne naposled.

Zlomek. 1/1000 z 1/100... všechno bych chtěl, aby ostatní viděli.

Žádné komentáře:

Okomentovat