Cílek

Téměř proti své vůli čtu „Makom, knihu míst“ od Václava Cílka. Proti své vůli proto, že mám pocit, že je přecílkováno a kdo nečte Cílka, není. Navíc čte Cílka moje žena, tak možná i proto, chceme se trochu lišit.

Ale ta knížka – taky téměř proti mé vůli – se mi docela líbí. Píše živě, čtivě, a většinou tak, že vím, o čem. Což je to, čím si u mnoha jiných autorů často nejsem jist.

Škoda, že ho čte kdekdo a že se jím kdekdo ohání.

Rád bych ho četl dál a víc, kdybych se tak nestával součástí davu, s nimž sice chci jít, ale povídat si o všem jiném, než o tom, že čteme Cílka.

Řekni mi, že čteš Cílka, a já ti řeknu, kdo jsi: Jsi čtenář Cílka.