Garpe diem!


Milý Garpe,
pár týdnů mi trvalo, než jsem našel odvahu s Tebou zas vést rozumnou řeč.
Chybíš nám.
Každé ráno, když vstanu a jdu k záchodu, mrknu do Tvého kouta, jestli spíš.
A když si pak dělám snídani, snažím se být tichý nejen kvůli spícím ostatním, ale i proto, že už mám těmi lety naučeno, že na zvuk vroucí vody nebo otevíraný humidor s pečivem reaguješ svým příchodem do kuchyně. A že to pak znamená Tě hodnou chvíli drbat a mazlit, dokud jsi z pelechu rozehřátý a mile rozespalý. 
Stejně tak později, při odchodu, si dávám načas, než otevřu botník, protože to ses vždycky natěšil, zbystřil jsi, a jakmile jsem pak sáhnul na madlo skříně s vodítkem a pytlíky na tvá hovínka, vydával ses ke dveřím a nastrkoval hlavu do obojku. A pokud jsme někdy tenhle rituál nedodrželi, nechápavě jsi  stál před dveřmi a já si pak říkal, co se mu asi honí hlavou... 
Byls mým poznávacím znamením. Určitě si vzpomeneš, kolik pejskařů jsme denně potkávali a s kolika jsem si rozuměl podobně, jako Ty s jejich psy. Zdravívali jsme se na dálku i přes ulici, vždycky se spoustou témat, o nichž jsme dávali řeč. Teď už mě nikdo nezdraví, protože mě bez Tebe nepoznávají. Tvoje radost a vrtění ocasem – až jsem míval strach, že Ti ten zadek samou radostí ulítne – byly mnou a podle nich jsem byl ostatním k poznání. 
Pamatuješ se na ty slečny a ženské, se kterými jsem se nesměle dával do řeči, zatímco Ty ses bez rozpaků vrhal pod oháňky jejich mazlů? I pro ně jsem jen dalším z chlapů, které musí minout při svých pravidelných procházkách. 
Puškiňák bez Tebe už není, co býval. Dneska je to park jako každý jiný, projdu jím a ani o tom nevím. Občas potkám toho restaurátora, pořád s Fanynkou, často s tou babkou, kolem které se pořád mrcasí to funítko Nelina. 
Ani Kaštanka od Novotných, ani Santa od Gráfů zatím nepostřehli, že tu nejsi. Akorát tuhle v Tvrdoslavi se po Tobě sháněl Beethoven a semtam se na Tebe někdo zeptá, třeba tuhle pan Dittrich z přízemí, nikdy nezapomněl Tě podrbat a přeptat se Tě, kam mě vlečeš. Vyprávěl mi, že všechny své psy (měl tři boxery) někde pohřbil – dva odpočívají v Krušných horách, ten třetí, protože už neměl auto, našel svoje místo někde v horní Šárce. A mně najednou bylo líto, že jsme Tě nechali na klinice (Daniela se tím hodně trápí) – v ty dny ale bylo nasněžíno, mrzlo, nebylo kde Ti ten funus se vší parádou udělat. Dokážeš se na nás kvůli tomu nezlobit, viď? Vždycky jsi byl strašně tolerantní, mohl jsem se od Tebe učit... 
A mě napadlo, že jen co si o to příroda a počasí řeknou, zasadím někde stromek na Tvou počest, aby ses – kdyby se Ti chtělo – měl kde podepsat. Abys měl kde zanechat svou pesemesku, jak napadlo tuhle jednu moji příjmenovkyni.
Moc mě mrzí, jak jsem se na Tebe tuhle rozzlobil a pleskl tě přes zadek, když jsi vyblinkal zase celou večeři. Nezlob se na mě, nevěděl jsem, že máš na jícnu tu hnusnou bouli a že jídlo radši vdechneš, než bys ho dobrovolně nechal ležet. A to dá rozum, plíce se bránily a šlo to ven. Radši si ani nepředstavuju, jak moc jsi musel trpět, Ty, při své nekonečné lásce k čemukoli, co se dá spolknout. Tuhle ránu kdybys mi mohl odpustit, to bych byl moc rád, Garpe. 
Často na Tebe myslím i v situacích, ve kterých jsi se mnou nikdy nebyl: to třeba jedu vlakem ze školy, a naproti mně sedí krásná holka, a já si vzpomenu na jednu známou bohyni a pak na Tebe a v hlavě je najednou krásná Labrodité. A nebo když jsme Tě viděli a hladili naposledy – pamatuješ se na to? Byls už hodně unavenej... – tak to byl zrovna čerstvě za prezidenta téhle země zvolený ten nemotora Zeman, a pak, později, vzduchem lítaly vzpomínky na jednoho jeho důležitého předchůdce a v tu chvíli jsem uviděl Tebe: Tomáš Garpique Masaryk... 
Nad místem, kde jsi ve snech o hostinách a krásných fenách (které ani květinou!) prospal většinu svých zralých nocí a napřed spokojené, s koncem bohužel asi i dost utrápené stáří, Daniela nechává hořet svíčky, víš které, takové ty, které ti blikaly nad hlavou v posledních letech, protože se nám tam jejich světlo tolik líbilo. A děti – i když nám to neřeknou – si na tebe každou chvíli vzpomenou, a to bys pak zase viděl v jejich očích, jak moc tě milovaly. 
Nechci tě zdržovat dlouhým čtením, chápu, že hledání Tvé osudové feny stále pokračuje. Brzo se Ti zase ozvu, ale nečekej na mě – matně si pamatuji, že kdysi jsem tě zdržoval nesmysly, jako byly povely podobné tomuto: „Máš volno, utíkej!“
Ale dávej na sebe prosím pozor, Garpe.
A měj se co nejlíp! Garpe diem!


Komentáře

  1. Krásné rozloučení, moc s Vámi cítím, na Garpa vzpomínám, Magda z Holoubkova, co Garpíka kdysi jednou v létě hlídala. PS. naší babku ovčandu jsme museli nechat uspat loni v srpnu a pořád jí každý večer zapalujeme svíčku ...

    Magda

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Měšice 21. 4. 2023

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)