6. července 2012

Výcvik

„Ke mně!“, houkl jsem a přátelsky se podíval směrem ke svému psu na opačné straně parčíku. Ten zaujatě držel čísi stopu v trávníku a mě si nevšímal.
„Garpe, ke mně!“, zavolal jsem a udělal krok kupředu. Abych dodal svému povelu váhu, rozpřáhl jsem přátelsky obě ruce a usmál se. Pes, který se mezitím vydal stejným směrem jako já, zaregistroval jiného psa pár metrů vlevo.
„No tak, Garpe, ke mně!“, zvýšil jsem hlas a udělal pár dalších vstřícných kroků směrem k němu. Zrovna očůrával značku „Děkujeme, že máte svého psa na vodítku" a chystal se jít k pískovišti.
„Gar-pe! Ke-mně!“, zavelel jsem už skutěčně rázně a rozešel se za ním, protože se právě začetl do novinek na kandelábru, pak se posadil a netrpělivě se rozhlížel, aby ještě o něco nepřišel.
„Garpe? Tys mi nerozuměl? Nevíš, co je to ,Ke mně‘?“, ověřoval jsem si za pochodu s důrazem na každou slabiku leta svého výcviku a hrál si při tom významně s karabinou na vodítku. Pes se smál a ohonem vířil prach za zadkem.
Konečně jsem k němu došel, pohladil jej po temeni a opatrně zacvakl karabinu do obojku: „Hodnej Garp, šikovnej pejsek!“, pochválil jsem jej a spolu jsme se vydali k Lichtenbergovi pro zasloužený rohlík.


Žádné komentáře:

Okomentovat