25. května 2012

O lidech, které možná znáte


Určitě je tu spousta odborníků, kteří o tom vědí své, ale zároveň vidím – soudě podle lecčeho níže uvedeného –, že je tu i spousta pitomců a naivků, kteří o tom nevědí nic a o to víc se stávají obětí vlastní blbosti. Jde mi o tohle:

Takřka denně mi Facebook nabídne seznam jmen, které bych mohl znát. Některé z nich skutečně znám a rád s nimi navazuji i tohle parapřátelství, a některé z nich znám řekl bych až kurva dobře, a proto jsem se s nimi naštěstí nespřátelil. A pak se tu semtam objeví jméno někoho mně hodně známého, které sice vykazuje víc či míň společných přátel, ale pod siluetární ikonkou s patkou se skrývá prázdný profil s albem o několika běžně dostupných fotografiích, vágní rubrika O MNĚ s mailem na dotyčného, který se liší od toho v mém adresáři, a zeď počmáraná plytkými neosobními frázemi typu „Moc diky za pratelstvi! Velmi si toho vazim! Preju vse hezke, at mas v zivote jen radosti! Dovolila jsem si tykat, doufam ze to neva.“ nebo „Děkuji, že mohu patřit mezi Vaše přátele.“ 
Stovky uživatelů Facebooku se denně realizují vyhledáváním známých či povědomých jmen, kterým pak pošlou svoji žádost o přátelství a potvrzený vztah vzápětí deklarují jako samozřejmou blízkost s tou či onou pseudobritou. 
Párkrát mě tenhle robot sám vyzval k potvrzení známosti a já jako facebookový panic několikrát naletěl. Mlčení a nezájem o příval lepkavé servility na zdech jinak velice komunikativních kamarádů byl jasným signálem, proč se z takto navázaných vztahů zase rychle vyvázat a nadále je vytrvale odmítat. Výjimečně mě praví nositelé těch jmen ujišťovali, že jsou to skutečně oni, a pokud jsme se shodli na detalilech, které by nevygeneroval ani ten nejšťouravější z virtuálních fízlů, nic našemu sblížení v cestě nestálo a známe se dál.
Připomíná mi to běžnou praxi nul, které imrvére trousí poznámky, jak byli na večeři s tímhle kníkalem nebo na obědě „s tou… no, jak se jmenuje?… s tou blonďatou, vždyť víš! S Vondráčkovou přece! No, tak s tou…“, ale už nějak zapomenou přiznat, že každý z nich seděl na opačném konci lokálu a s někým jiným. Ti nejšťastnější z nich se pak se svými modlami strkají na záchodcích, kam za nimi vyběhli, jakkoli se jim nechtělo, ale kontakt je kontakt, ještě kdyby je tak někdo spolu vycvakl a mohli to dát na facebook.  
A proč to všechno? Protože včera se mi na zdi objevila tahle odpornost: „Děkuju za Tvé přátelství. Opravdový přítel není ten co tě drží za ruku, ale ten co se dotýká i Tvého srdce.“ Polib si!

23. 5. 2012, psáno pro Reflex.


Žádné komentáře:

Okomentovat