Pavel Beneš

Loni touhle dobou jsme tu gratulovali Stevu Jobsovi k jeho šestapadesátým narozeninám; vtipně jsem tehdy (ostatně stejně vtipně, jako cokoli dalšího předtím i potom) parafrázoval jeho keynote jako iPade6. Rok se s rokem sešel, nad Jobsem se fakticky zavřela zem ( „… jeho duch však krááčíí dááál!“ Ami, D7, G) a ke dnešku lze leda tak připomenout, že „dnes by se dožil sedmapadesáti let“. Ono „by“ je slůvkem jak se říká „tak trochu vošajstlich“ , tedy lehce na hraně, resp. mírně za ní, těsně před skluzem po šikmé ploše kamsi, kam slušný člověk dobrovolně nedostává. Spoléhat se na „by“, mnohé by nebylo.     Život jde dál a zatímco Jobsova slinivka má klid, světu zůstala ikona zvící poselství věrozvěsta. Dost možná se ale Steve Jobs v rovu neklidně převrací, když se k němu dnes a denně donášejí zprávy o zakázaných prodejích iToho či iOnoho, o úspěších právních bitev na iPolích, o uzavíraných iProdejnách stejně jako smlouvách s novými iDodavateli. Zatím akcie Applu krouží jak na ho...

Zeptala se mě kolegyně, teoretička umění a designu, na můj názor na návrh logotypu, projednávaný obecní radou jedné vetší středočeské vesnice, byť se před svým jménem honosí předdomkem město (tvoří 12000 obyvatel město?). Sama svůj postoj definovala tak, že „nevidí logo jako příliš šťastné. Má ráda jednoduchá řešení, ale v tomto případě se domnívá, že zjednodušený domeček příliš evokuje nezajímavou panelákovou architekturu a příliš sleduje zadání: domov na Labi, na řece.“  Nechci tu zesměšňovat samotné logo, jakkoli by to bylo snadné; nemá šanci kdekoli za hranicemi obce. Ale upřímně – proč má mít ksakru už i vesnice logo? Moji rodiče mají chalupu v Tvrdoslavi u Nemilkova nedaleko Velhartic, a ani jedna z těch tří obcí taky logo nemá a žije. Rovněž Želenice kamaráda, profesora grafického designu, se bez loga obejdou, není-liž pravda? (Námět na letní klauzuru, příteli!) Myslím, že tady má moje kolegyně velkou příležitost uplatnit svůj cit a praxi teoretičky umění a sdělit radě měs...

Napadlo někoho z vás, bezbožníci, co vlastně tahle skupina chce přes všechna ta mediálně překoktávaná poselství světu sdělit? Ti lidé jsou jen nešťastní! Smutní, rozjitření svou pubertou či rozčarováním, ledva jim bylo dáno vlastním věkem se z tohoto stavu duše, těla a IQ vybabrat. Protože ny není v tomto případě kód New Yorku, ale staročeské zájméno my, je snad nad slunce jasné, proč se tahle útrpně se šklebící skupina hlásí k bědám nad stavem světa. Mnohé snad objasní text zkopírovaný z autorské modlitby, získané hacknutím sakrastie sv. Anonyma: Ano, ny morousové. Hospodine, pomiluj ny. Dovol nám, nebohým nešťastníkům bez peněz a budoucnosti, jen s tím iPhonem v kapse kalhot od Carhartta, v rozdrbaných keckách od Vansů a v mikině podobného zoufalce Burtona, stahovati přes naše laciné gadgety díla, která jsme sami nesměli vytvořit, nemaje dostatek času hořekujíc nad naším stavem na Národce, nemaje financí padlých na kokteily, prosté ošacení a marihuanu, natož pak postrádají...

Dávno tomu, co jsem měl běžky. Takové celé dřevěné, s tím vázáním v čelisti, a boty se třemi dírkami pod špičkou. Nejsem nejmenší, takže lyže měřily 220 centimetrů a hole o šedesát čísel míň. Ne že bych měl tenhle sport kdovíjak rád, právě dík mé výšce mi vždycky dělalo velkou potíž udržet rovnováhu a neskácet se napříč stopou, a vyjížďky byly vždycky víc traumatem než zážitkem. Pak mi syn jednu lyži zlomil a bylo po běžkování. Současné mrazy, hrozby chumulení od západu a Danieliny zánovní kraťoučké běžky opřené ve sklepě mě dovedly do nedalekého ski-všeho a odtud jsem si odnesl parádní set, jen jen se zakopnout a jet, tím prazvláštním táhlým krokem, který mně vždycky dokáže (samozřejmě že jen u ostatních) rozesmát. V krámě jsem potkal kamaráda Borise Jirků. Také se chystal odnést si svou sadu, také není z nejmenších. Domluvili jsme se, že v neděli se protáhneme Hvězdou, žádnej kvalt; on po operaci, takže v klidu a bez vypětí, a mně to zatím líp nejde. Tak uvidíme. O to všechno tu al...

Mohlo by nás bavit, jak si Samsung dělá prču z jablek. Mohlo, a proto baví! Ale protože nás Futu (1) inspiruje ke zvídavosti, šli jsme investigativně po stopě a nakonec tu samsunčí závist chápeme. Napřed jsme ale museli pochopit složitou historii firmy. Chudý jihokorejec Samuel Sung pod naivně falešným jménem Lee Byung-Chul (2) založil svou firmu jako obchodní společnost (3) a patnáct let mu trvalo, než se našel v cukru (4). Doba to ale byla nejistá, tak začal podnikat v pojišťovnictví (5). O svém nadšení pro byznys začal vysílat jasné zprávy v roce 1964 (6) éterem a o rok později i tiskem (8). Když čtvero let vysiloval hlasivky i rotačku, unaveně se rozhlédl a založil Samsung Electronics. Odtud už byl jen krůček k petrochemickému pidigigantu (9), a vznik Samsung Heavy Industries (11) už nikoho nepřekvapil. Jihokorejskému Vláďovi se firma zalíbila a vycenila se na ni (12). Žádný klient si jej už nedovolil odpálkovat, tak si musel roku 1982 baseballový tým založit sám.   Když mu v r...

Líbí se mi služba iTunesU, tedy mně zatím je k ničemu, ale určitě i na nás dojde. Předpokládám, že to U znamená Učitel, proč by to tam teda dávali? Hraju si s iPadem ve sborovně, teď je velká, času dost... Zvoní! Vcházím, třída způsobně vstane. „Sedněte si,“ zamumlám a pokyn zdůrazním rukou. „Nováku, rozdej iPady!“ zavelím a dám Novákovi první várku.  Děti zapínají tablety a přihlašují se do sítě. ID příjmení bez diakritiky, heslo jednotné: 5C_Kudrna. Rozklikávám elektronickou Classbook, ležérním tahem otevírám Present a zběžně kontroluji postupně naskakující jména žáků. Chybějící čtyřístek odpovídá počtu vrácených iPadů, nečinně ležících na rohu jeho stolu, pro jistotu zkontroluji položku Apologies; co si zase ten flink Karas vymyslí? Tablet šprtky Hamouzové hlásí kolísavý signál, pomůcku bude třeba projet Janitorem.      „Dneska si procvičíme psaní třemi prsty,“ oznámuji třídě a moje slova se okamžitě objeví jak na interaktivní tabuli za mými zády, tak na disple...