Pavel Beneš

Kdo mě nezná víc než jen virtuálně, může mít pocit, že jsem gýk(1) každým coulem. Uvízl jsem snad v každé sociální síti a moudra ze mě prskají z oken všech chat, co jich chatové kolonie téhle Země nabízejí. Krom toho, že jsem už dávno přijal facebook jako seriózní médium ke sdílení své nehmotné podstaty, mám nejraději twitter. Mám totiž rád výzvu, že do 140 znaků musím dostat intelektuální bohatost své palice; myslete si, že máte milión a maličkou portmonku(2). A stejně jako sám vážím slova a cizeluji pointu(3), miluju tytéž tweety od ostatních: chytré, osobité, vtipné, ty nad kterými zůstanou nejčastěji mozek v němém a občas pimpas(4) v příjemném úžasu stát.  Tak jako mívám po jejich výkonu chuť potřást skutečnou rukou spoluběžcům z Denněmile, toužím v mnoha případech navázat perhuba(6) na roztomilý plk svým přemoudřelým pošťuchem, ať to ještě nekončí. Štěbty od @Moniqques, @guerinova, @lisarah, @Chobolova, @VladMraz, @vitsoft (veršuj, veršuj, vykrúcaj dál, prosím!), @terezbockova...

Velebíme nejedno ze slavných jmen, aniž si přitom uvědomujeme, jakým prostoduchostem až nesmyslům dokážeme zatleskat.  Jedno ze jmen je na tomto portálu frekventované víc než ostatní: Steve. Od 18. února víme, že je to vlastně Štěpa. Takže ten chlápek, co ho tak adorujeme, se jmenuje buď Štěpa Kšeftíků, nebo Štěpa Lichvý(1). Ovšem ani jeho jmenovec z Microsoftu(2) na tom není líp: Štěpa Bambulák(3). A jeho předchůdce už ve jménu měl vepsáno, že nebude chudák: Účet Šraněk(4).  Vůbec to vypadá, že být Štěpánem je ideálním předpokladem pro kariéru v tomhle byznysu: šéf Nokia(5) se jmenuje dokonce Štěpán Ženunašeć(6)! Chtěli byste se jmenovat Jámám? Třeba Miloš Jámám… jak by se jmenovala Senta? Jámámová… no vidíte, a kam až to Jonatán dotáh(7)! Stál za většinou jablečných počítačů. Mimochodem – za kolika počítači jste kdy stáli vy? Já neměl důvod si stoupnout ani za jeden, před většinou z nich totiž sedím. Přehrňmež ale stránku, opusťme kapitolu hi-tech(8) a jukněme do šoubyznysu....

20. březen se zdá být dnem stejným jako každý jiný, kromě toho, že je naposled zima(1). Z historického hlediska má ovšem tento den letos již pětadevadesát let nesmazatelné místo, a výjimečně se nejedná ani o německého generál poručíka Waltra Charlese de Beaulieu(2), ani o bolševického prokurátora z 50. let Karla Vaše(3).  20. března roku 1916 došlo totiž k události, bez níž bychom dnes neměli nejen iPody Mini, Nano, Touch či dokonce Classic(4), ale ani bychom nikdy nedostali možnost si nakrást (samozřejmě jen s těmi nejčistšími úmysly!) všechnu hudbu, o niž nás bolševik čtyřicel let sám okrádal, mrcha jeden. V ten památný den totiž publikoval matematik a světoznámá hlava rozcuchaná Albert Einstein(5) svou slavnou teorii relativity(6). Každý ví, že svým vzorečkem ve svých 37 letech(7) položil základ nejenom pro iTunes(10), ale pro hudební byznys(11) vůbec. Důkaz, co dokáže pár liter a jedno rovnátko(12). (1) den na to totiž začíná jaro (2) 20. března 1916 byl povýšen na poručíka (3)...

Od rána jsem věděl, kudy to dám. Co od rána! - už kolem půlnoci jsem si tu trasu navymejšlel... Nechal jsem se vyvézt tramvají na konečnou, a s radostí, že poběžím furt jenom s kopce, jsem se pustil za Divokou Šárkou. Mohlo mě napadnout, že se budu prodírat korzem, ale to bylo jen v horní části, kde vejletníci mířili do některé z otevřených zahrádek. Není nad slalom mezi neposlušnýma čoklama a dětma na kolech a tříkolkách. V dolní Šárce jsem ukecal dva cyklisty, že na mě fakt nemusejí každý kilometr čekat, a takřka v pohodě jsem se ztichlým údolím propotácel až na Podbabskou. Původní plán byl v ústí Lysolajského údolí se rozhodnout, zda to doběhnu domů, nebo zda se dovezu na Kulaťák. Vyhrála první varianta, a jak se vzápětí ukázalo, zcela mylná. Úderem desátého kilometru tělo prostě řeklo dost, a odmítlo udělat jakejkoli další skok. A já konečně pochopil, že mý tělo má svý limity a je zbytečný mu vnucovat názor, o kterej nestojí; že na Hervis půlmaraton prostě nemám a touha jej zvládn...

To je toho, že lyžaři mají svůj facebook. Můj pes je už dávno na Dogbooku, desetitisíce koček sdílí své povahy na Catbooku, a nepřekvapí mě adekvátní aktivity pro kdejakou další havěť.  Jak píše Miloš Čermák ve svém aktuálním čtvrtečním sloupku v Reflexu, dělali studenti mého ústeckého ateliéru jako klauzurní úkol mobilní aplikaci, a i tady se dostalo na komunitní alternativy nejpopulárnější sociální sítě světa: vodáci mohou sdílet radost ze sjetých šlajsen na Ahoj!, potápěči se snadno dobublinkají přes SeeSea, houbaři smeknou hřibům jejich klobouky na Houbooku (nakonec přejmenovaném na srozumitelnějšího Houbaře), a věční palcovztyčovači jsou sdruženi ve svobodné síti OnTheRoad.  Ač nadšenci nebo odpírači, s koncem března se všichni staneme povinně dobrovolnými uživateli největší místní sociální sítě, distribuované pod názvem Census. V několikastránkových profilech na sebe prozradíme všechno, rodným číslem počínaje, přes víru či nevěru, množství majetku i míru bídy, … až po to...

Zničehonic mi na mysli vytanula fráze, že „píše lehkým perem“. Představuji si psavce, jak ztěžka nutí husí brk, aby jej přiblížil k papíru a zanechal jím na něm inkoustovou stopu. Jak mezi prsty to lehké pero vůbec necítí, jak těžké je tak lehkým perem cokoli napsat. Čím lehkým se dnes píše? Píšu já teď snad lehkou klávesnicí tenhle text, a je-li mně jindy zatěžko sepsat kloudnou větu, je mně to dnes zalehko? Čím lehčím než prázdnem píšu jindy na iPadu, když v místech, kde se dotýkám momentálně nehmotné klávesnice, bude za pár minut stejně nehmotné nekonečno vesmírně nesmírného wallpaperu? Ocitli jsme se v době, kdy není nic lehčího než napsat o čemkoli cokoli a stejně lehce a bez námahy tím zamořit virtuální prázdno vůkol. Tak jako já tady a teď, řeknete si. A tak ani není nic lehčího než odsoudit za lehkovážný čin, zatímco těžkovážné zlé činy odsudku uniknou, pro svou vlastní tíži, jíž nelze pohnout. Škoda, že mně na téže mysli ne a ne vytanout odpověď na otázku, jak se „z toho vy...

Probíhala dneska taková nevinná diskuze na Denně mile... Lisarah z nás vyběhanějších tahala motivace, resp. my zběhlejší jsme ji i sebe navzájem poučovali... a já napsal, že stačí jen na vteřinku pomyslet, a už se nedá couvnout... a jak jsem to napsal, došlo mi, že ta situace právě nastala a že se tomu dneska nevyhnu, byť s ranním půltuctem v lejtkách, stehnech, kolenou a plicích. Dvě hodiny jsem se pak marně tvářil, že spím. Potom jsem na sebe navlík poslední suchou běhací sadu a vyběhl posedlosti vstříc (protože normální to teda fakt není). A běželo se mi hezky, s davem, s jakousi klusající babkou jsem si popovídal, že ji to věčný smrkání taky zdržuje, bruslaři vyrazili, a když pominu vřískot a matějský upatlané veselí, bylo to příjemný odpůldne, navíc s vědomím, že při troše dobrý vůle se ten pitomej půlmaratón vlastně dá snadno uběhnout. (Neměli bysme z těchhle běhníků sestavit nějakej memoár?)

První závod roku 2011 se vydařil, alespoň mně, byť vůbec nevím, kolikátej jsem skončil. Největší radost mi dělala atmosféra, to hemžení plný žvanění a hecování před startem, i to vyčerpaně spokojený potácení se v cíli, a ani mi nelezla na nervy pouťová muzika, a nakonec i ten Štěpán Škorpil k tomuhle cirkusu už patří. Dlouho jsem váhal, kolik vrstev na sebe natáhnout, přeci jen, pár minut před startem byly tři pod nulou, ale modrý nebe a naděje na teplo. Teplo nakonce bylo setsakra parádní, a čtyři vrstvy byly až moc... Samotnej běh byl vcelku v pohodě, i když dneska bych půlmaratón teda rozhodně nedal. Takticky jsem se po celou dobu držel na konci závodního pole, a s ním jsem se i vpotácel do cíle. Slyšet svý jméno křičený Škorpilem je už sám od sebe úspěch. Při vyhlašování jsem pochopil, že těm nejpomalejším se medaile nedávají, a ani moje číslo 662 nebylo mezi vylosovanýma v tombole, takže jsem se vrátil domů vybavenej stejně, jako jsem odjížděl. Říkal jsem si, jak moc jsou ty n...

Kromě toho, že jsme v březnu lezli za kamna, abychom tam v dubnu ještě byli, byl tenhle měsíc zasvěcen knize. A za mého mlada bývala kniha často skloňovaným médiem, např. děti milovaly Za vysvědčení knihu(1). Se současným nástupem tzv. e-knih se ovšem změnil nejen způsob konzumace literatury(2), ale i spousta zažité terminologie a výraziva, které byly součástí našich slovníků.  Představme si několik frází v současném, moderním jazyce. Přijedu do hotelu, a zae-knihuju se. O sobě nemohu zatím říci, že jsem e-knihomil(3). A co chudák kráva? E-bachor, e-kniha, e-čepec... Netřeba již modrých e-knížek(4), takže co teď s vámi, e-knihaři a e-knihovnice? A to jsme jen u e-knih, e-čtečky přijdou příště. V těchto dnech(5) je to prokristových 33 let, co nám v Saljutu (6) kroužil nad hlavami Vladimír Remek a donekonečna ze sebe tlačil své pověstné „… eee… eeee… ee..“ a my dnes už víme, že buď to byl vizionář, který předběhl(7) dobu a snažil se nám sdělit, že mu kajuta připomíná e-dikulu(8), a n...