Pavel Beneš

Matylda ho hlídá svědomitě.   Tak je to u mě se vším… abych trošku ušetřil, objednal jsem si skvělý kolo v akci v Opavě. Ale posílaj mi ho z Německa, takže ve výsledku je dražší než totéž bez slevy. Před třema rokama jsem prodal nosiče kol na střechu… a zbavil se i kol, protože jsem si myslel, že s nima končím. Teď jsem si ten samej nosič koupil znova, a jasně, podražily, potvůrky. A aby toho nebylo málo, chlápek, co mi nosič dával dokupy, mi připomněl, kolikrát jsem si nejspíš přiskříp prsty do takovýho toho zacvakávacího pochystátoru, no jo, jasně, mnohokrát, povídám… takže mě odvedl kousek vedle, tenhle nosič že je trochu dražší, ale zas pohodička manipulace… no, tak holt mám ten dražší. (Ale zas jsem se dozvěděl, že drážky na přičníkách nejsou jen kvůli šroubkům, ale že se do nich dají zasunout ty nosiče a daly se i tehdy, stejně jako střešní box, zatímco já obojí vždycky fixoval přes nějaký packy, který v balení byly vždycky jen jako nouzovka.)      Kolo bylo ob...

Vinnetou: „Ví Old Shatterhand, kterého dne jsem se s ním chtěl shledat?“  Old Shatterhand: „Ano.“  Vinnetou: „Cítí se dost silný, aby zemřel u mučednického kůlu?“  Old Shatterhand: „Ano.“  Vinnetou: „Kanoe Old Shatterhanda bude děravá jako ústa staré ženy.“  Sam Hawkins: „Jsem to ale nezdvořák! Chtějí mě skalpovat a já jim nemám na hlavě co nabídnout.“  Tangua: „Čekat dvě slunce. Pak nepřítel.“  Vinnetou: „Old Shatterhand bude nyní spoután.“  Old Shatterhand: „Tolik se mě Apačové bojí?“  Vinnetou: „Nyte-ho! Nakate-nýul ilči.“ Velice hladový vítr, což je označení pro smršť. „Howgh! Domluvil jsem.“

Na jednu stranu… znám to, taky mám tyhle obsesičky… na stranu druhou, při vědomí, kolik práce si maminka umí naložit a kolikrát víc toho dennodenně udělá – úplně to vidím, jak si stříhá ty papírky, tuší a rákosem je takhle popíše, a až tuš uschne, pastelkama je sem tam vybarví. Zdánlivě jan tak, ale každá barva trochu symbolizuje tu kterou grafiku, pro snazší orientaci, když něco hledá. Vypadá to jako blbina napár minut, ale musí se k tomu dokopat, najít čas důležitější pro tohle než pro leccos dalšího, a začít. A dodělat, protože začít je to nejsnadnější, ale vydržet u toho až do konce, to je ta pravá dřina! Když vás mezitím napadaj jiný motivy, úkoly, nápady a podněty… Přesně si vybavuju ten skvělej pocit, když je to hotovo a strkáte to do těch správnejch míst v arboru. (Tohle je arbor s jejíma tiskama. Ten tátův o kus dál, to je jiný kafe… bez štítků, všechny šuplata plněný úplně náhodně, zmatek a nelad… od chvíle, kdy definitivně ulehl a pak od jeho úmrtí celýmu jeho archivu dává t...

  Pohled na černošickou vilu od trati „Když už maminka jednou je po operaci, tak má koukat. A když kouká, aby koukala a kouká, tak má koukat na to, co je, a nemá koukat na to, co není, jak tomu dosud bylo.“   A protože kouká jak zamlada, vyvezli jsme ji se sestrou Petrou v sobotu na vejlet. Žádný chození, jen koukání. Na Karlštejn a do Černošic.      (Nějak mi jako neběžci uniklo, že se Prahou běží půlmaratón. Mohlo mě to trknout, když kolona stála v sobotu dopoledne už v Žitný… no, netrklo. Takže z Vinohrad jsem na Smíchov jel bezmála dvě hodiny, protože všude byly zákazy, ale žádný značený objížďky. Prokřižoval jsem město od Florence pro Krč, než jsem se dostal přes Barranďák… a ejhle, ani do Strakonický to nešlo. Vztekle jsem zastavil u zábran, odkud mlíkaři všechny navigovali k tunelu.        „Odjeď, tady nesmíš stát,“ řvali na mě policajti a máchali rukama. „Jak se dostanu támhle na ten kopec?“ ptal jsem se s nevinným výrazem a ukazova...

  Ukazuje mi na macu, kde na operaci byla – na poliklinice Lexum na Budějovický. Mamin ka už dlouho viděla hodně blbě (na jedno oko nevidí vůbec už asi čtyřicet let), tak byla včera na operaci. A diví se světa kráse: „Jdu barákem a koukám na obrazy, a tam je ti tolik modrý! Já na nich doteď viděla jen takovou špinavě tmavou modrou, a teď je to všude samej ultramarin, kobalt a paříž!“ nebo na otázku, jestli už byla v aťasu: „Dneska, a zírala jsem. Poslední roky jsem namalovala některý obrazy strašně pestrý, a přitom si je pamatuju jako takový pošmourný a zamlžený.“      A jak ostře teda vidíš? ptám se. „Támhlety lístečky,“ ukazuje na poměrně drobnou kresbu od Svolinskýho na protější zdi, „ bych ti mohla zfleku spočítat.“      Sedíme u stolu, ukazuje mi na macu, kde na operaci byla, na oční poliklinice Lexum na Budějovický. „Klidně mi zas můžeš zmenšit všechno písmo, vidím ho ostře jako zamlada. Ještě ve středu jsem se divila, proč jsou v mailu ty t...

Takže: Chagall naprosto senzační. Vidět to takhle ve velkým a zblízka je prostě paráda. A napadlo mě, jaký šílenosti musel na tom ruským asi venkově zažívat, když se mu do obrazů vracely ještě dlouho po emigraci. A jakou imaginací byl obdařenej, když i přes ně dokázal z tý hrůzy vykřesat to nádherný, co na těch obrazech je. Před tou velikánskou svatbou (na vejšku, název nevím, záměrně jsem si je nečetl, aby mě neovlivňovaly) jsem seděl snad půlhodinu… nebo před tím rabínem s černobílou šálou (tvář byla úžasná, nijak detailní, a stejně v ní bylo všecko).        Byli jsme uvnitř mezi prvníma a v expozici bylo ještě skoro prázdno, bylo lze se soustředit a vžívat se do pláten.      Jim Dine … no, mně to přišlo jako demonstrace, co všechno mu někdo dokáže vytisknout. A taky jako degradace těch použitejch technik: krásu suchý jehly nebo dřevořezu nevidím ve velikosti matrice. U těch suchejch jehel nebo leptů mi jako větší kumšt než motiv samotnej (a tím páde...