Pozor!!! Citlivý obsah!!!

Neděle, sedm hodin. Včera touhle dobou bylo šest… asi chce ven. Rozespale vstáváme. Než se stihnu ze sedu postavit, uzme z němýho sluhy jednu mou fusekli, třese hlavou a má radost, co zas ulovila. Letím za ní do kuchyně, trvá to tři vteřiny… a fusekle nikde. Fuč. Zmizela. Kam asi…?

Bára jde venčit, já hledám řešení. Roztok soli, pro ni to je asi půl litru osolený vody.
    Nesmysl, byla by ta voda všude, jen ne v ní.
    Roztok peroxidu. Samozřejmě ho nemáme. Kde je nějaká lékárna… na Míráku… 
    Odcvičil jsem si, když už jsem takhle vzhůru, akorát se holky vrátily.
    Mírák, lékárna. Doma tři polívkový lžíce do frťana, já ji držím, Bára to do ní leje. Beru míčky a jdem na dvorek, prej se musí hejbat.
    Lítá, jakoby nic. Nosí, honí je, furt na mě hladově kouká… nedostala totiž po procházce svou misku. Tůdle, potvoro.
    A pak jí najednou začne pumpovat žaludek… ble ble ble… je to venku.
    Cože?! TO NENÍ JEDNA FUSEKLE!!! Vidím tam další! Ty mi zmizely už ve čtvrtek…
    Takže ano – tři fusekle velikosti 46, z toho jeden pár; gumička do vlasů; nějaký hrudky, který spolykala asi teď venku, možná hovna; a trocha rozpatlanýho něčeho.
    Uff. Je to venku.
    Dostala nažrat.
    Přišla ke mně do pokoje, na němým sluhovi zahlídla druhou do páru, lup, a letí s ní zas vedle. Obklíčil jsem ji, zatarasil úniky. Fusekli jí vytrh a naplácal jí na zadek. Ani ne tak ze vzteku, jako ze zoufalství. Vzápětí mě to mrzí.
    „Ví, za co dostala?“ ptá se Bára.
    „Snad jo, proboha, vždyť jsem tu druhou fusekli měl v zubech,“ vysvětluju, protože levačkou jsem ji držel za kožich a pravačkou ji vychovával.
    „Tak je to v pořádku.“ 
    A to je furt…
    Andílek.