Suchý kámen

Ne-li nejhezčí, tak jeden z takovejch, v litografický dílně… celej den k ruce panu Suchýmu (ano, i po pětatřiceti letech si furt vykáme). 

Minulej tejden se tiskař Petr zmínil, že nemá nikoho, kdo by panu Suchýmu dneska otíral kámen, tak jsem se hnedka nabídl. Venkoncem celý ty roky si slibujeme, jak spolu uděláme nějakej projekt, tak na to dneska došlo.

Tolik legrace jako dneska jsem si už dlouho neužil; furt mu to ohromně pálí, reaguje na každou nahrávku ještě lepším vtipem, a to, že je skvělej vypravěč, se dávno ví. Že je neméně bezvadnej grafik, to se ví už míň. Ale fakt že je… a vtipnej grafik, ve smyslu humoru v litografiích, žádný smutky a skepse a depky jako mnohem mladší autoři, který se tu taky často realizujou. 

Celej den co chvíli přemejšlel, jak mi to „ponížení“ (jak se smíchem deklaruje to, že zrovna já mu máčím kámen… „takovej velikán a smáčí mi kámen!“) vrátit. Furt jsme se nemohli shodnout, co vlastně jsem (v týhle roli): Suchý mě nazýval „smáčitel“, Petr „máčitel“. Já říkal, že jsem „máčo“ nebo „smoček“, na to Suchý reagoval „takže smočitel“ a Petr kontroval „namáčeč“, mě napadl „vlhčič“, Petr nesměle špitl „takže holka je vlhčice“ a já to málem zakončil, že „vlhčák“, kdyby ovšem Suchý neslíbil, že „příště Vás zmočím já“. A takovejch slovních přestřelek bylo víc.

Kvůli lidem jako je pan Suchý má smysl něco furt vymejšlet a podnikat. Přes všechny smolný chvíle – a že jich zažil! – je veselej a pořád natěšenej dělat něco dalšího. A umí si dělat srandu sám ze sebe, to je čím dál vzácnější. Mimo jiný máme společnou jednu vlastnost: když si někoho vážíme, nemůže nás ten člověk urazit.

A přitáhl mi poměrně těžkou, ale velmi krásnou knihu o jeho ženě Běle. Vůbec jsem netušil, že je byla tak šikovná a dělala tak nádherný věci. Nad knížkou o ní moc hezky mluvil…

Mám ho rád.

(Neumím lidem navrhovat „Vyfotíme se!“, ale tady jsem se přemohl. Ale hodně jsem pyšnej na fotku, jak hledá inspiraci v tý mojí grafice! :-) )