Májový večer Spolku sběratelů a přátel exlibris
Poprvé jsem se s něčím jako exlibris setkal v maminčinejch dětskejch knížkách… přesnějc řečeno – v knížkách z jejího dětství, který měla doma nebo u maminky v Janovicích nebo na naší chalupě: svázaný ročníky měsíčníku Letem světem, Defoeův Robinson Crusoe, Verneovo Do měsíce… V nich byl na předsádce nalepenej papírek s obrázkem a textem EX LIBRIS ZDENĚK HAHN.
A pak taky v knížce SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ A JINÉ POHÁDKY (nakladatel Gustav Petrů, Praha-Žižkov, s přiznaným obkreslováním „barevných obrázků podle Walta Disneye“) a s dedikací pro mě jako dítě víc než kouzelnou: Drahé Danušce od Ježíška 1940.
Jinak mi termín EX LIBRIS neříkal vůbec nic.
Že Zdeněk Hahn je její tatínek, to jsem věděl, i Ježíšek mi byl tak nějak srozumitelnej, ale kdo je ten EX LIBRIS, to jsem – teda jako dítě! – netušil.
A tátova exlibris pro mě byla, popravdě řečeno, jen dalšíma drobnejmi grafikama, kterejma mnohokrát do roka plnil velký či ještě větší kameny, ať už na Plzeňský, nebo v Lupáčovce či na Kesnerce, tady zpočátku ještě v ateliéru (kam je vždycky hrdě vytahal sám, nikdy nechtěl pomoci… asi pro něj ta manipulace s víc než půlmetrákem skály byla součástí celýho výtvarnýho procesu), později dole v bývalý kuchyni.
Vždycky když z dílny přivlekl novej šutr, opatrně jej položil přes hranu stolu a pak jej pomalu pokládal na fragment jakéhosi ostění, který zajišťovalo kameni mírný sklon. Už tahle chvíle byla začátkem procesu, na jehož konci byl na koberci v obejváku jakoby mimochodem vytrousenej nerozřezanej arch a nevyžadovaná, leč všemi hlasy sdílená chvála, jíž se každá série (stejně jako velkoformátový litografie) samozřejmě dočkala, protože tu nádheru vážně nešlo nechválit, neobdivovat a v skrytu duše nezávidět (protože tak jako táta už nikdy nikdo kreslit nebude).
Do tý chvíle ovšem uběhlo pár dní usilovný práce, kdy se táta hroužil do mikrosvětů spojenejch vždy s tím kterým konkrétním motivem, jichž se na půlarch vešel většinou tucet. Byla období, kdy tatínek poslouchal při rytí nejraději zprávy, nebo ve smíchovským ateliéru to, co si zrovna pouštěla maminka vedle u sebe. Ve zmíněný kuchyni už většinou tatínek ryl v tichu, pokud si nevzpomněl pustit si rádio. To se pak ozejvalo jen tatínkovo podvědomý mumlání a šepot, jak v duchu rozmlouval s klaunama a hudcema a modelkama, a skřípání šábru. (Tenhle zvuk mi vždycky rval uši, nikdy jsem nepochopil, jak se v něm může táta tak vyžívat… jenže to by nebyly jeho drobný grafiky, kdyby je neryl s tímhle soundem, řečeno dnešním slovníkem.) Kámen a zbytek stolu byly obloženy předlohama, skicama nebo knihama, v nichž se inspiroval, plus dalšíma šábrama a brouskama a mastnýma tužkama, arabskou gumou na retuš a šmírákama a útržkama pauzáků, zkrátka takovým tím sympatickým tvůrčím bordelem, který i já preferuji na svým stole (zatímco maminka má na stole odjakživa pořádek, každej štětec či špachtle mají své místo, stejně jako každá tuba s barvou, hadr na štětce či skicy, vždy ví přesně, kam sáhnout a kam vše zas vrátit, zatímto táta co chvíli něco usilovně hledal, čímž si pochopitelně zabordelil i to ostatní… inu, takový ten tvůrčí proces, kterej známe všichni, kdo něco tvoříme a nijak extra nedáme na systém; nicméně – tenhle zdánlivej chaos byl můj táta a já ho takovýho i miloval).
Když se pak ve druhý půli 70. let roztrhl s objednávkama na exlibris pomyslnej pytel, začaly se arbory a šuplata plnit štůsky autorskejch tisků, a do konce tátova života se jejich počet vyšplhal daleko nad sedm stovek (včetně těch úplně prvních, kdy ještě zdaleka netušil, že se jednou stane velmistrem v jejich tvorbě a jedním z mála specialistů na tuhle sběratelskou komoditku, žádanejch po celém světě). Pro knížku, kterou dělá Karel Scherzer, je maminka – stejně jako předtím všechny tátovy litografie, ilustrace, obrazy a kresby – přepečlivě roztřídila a seřadila, a učinila tak z nesourodýho kvanta tisků jedinečnej soubor úplně všech exlibris, vzniklejch dílem mýho úžasného a geniálního táty, grafika Karla Beneše.
Je velká radost vidět, kolik mně neznámejch lidí je ochotno sejít se i kvůli mýmu tátovi a jeho práci, poslouchat řeči mě a pánů Orta a Žižkovskýho, místo aby v klidu doma koukali na magazín Polopatě s užitečnejma informacema o zahradách, bydlení a stavebních úpravách všeho druhu na ČT1, nebo na první díl trilogie Sám voják v poli na Kmetflixu, jak se přezdívá kanálu ČT3, o 59. dílu romantický turecký telenovely Láska klepe na dveře na PrimaLove ani nemluvě. Prostě velká radost, že je pro vás táta tak důležitej. I proto je dobrý, abyste věděli, že v rámci letošní Jízdy králů ve Vlčnově bude v tamní Galerii na Měšťance zahájená výstava tátových grafik, kreseb a obrazů, který ještě svět neviděl, anžto nebyly nikdy vystavený, a kteerý se bytostně vážou k Vlčnovu a Slovácku. Takže kdyby někdo měl poslení květnovou sobotu cestu do Brna, zajeďte tam. Exlibris tam sice nebude žádný, ale jednou se to dá vydržet.
Tátovi by minulou neděli bylo devadesát, stejně jako teď v pondělí paní Jiřincové. A přesně dneska, teď!, je to devět let, kdy Vláďa Suchánek na svý výstavě Melancholická ulita na Pražským hradě dokreslil a Petr Korbelář na místě vytiskl kresbu jako – zkopírováno z webu ČT24 – „praktickou ukázku tisku originální litografie na ručním litografickém lisu“.
Líp jste dnešní setkání načasovat nemohli.
Přečteno a promítnuto 6. května 2022, hotel Absolutum, Praha, 16–19 hodin, Vedle mě seděla maminka a vedle ní paní Suchánková, a pak Karel Žižkovský. Časem budou i fotky, až mi je někdo pošle.
Jinak mi termín EX LIBRIS neříkal vůbec nic.
Že Zdeněk Hahn je její tatínek, to jsem věděl, i Ježíšek mi byl tak nějak srozumitelnej, ale kdo je ten EX LIBRIS, to jsem – teda jako dítě! – netušil.
A tátova exlibris pro mě byla, popravdě řečeno, jen dalšíma drobnejmi grafikama, kterejma mnohokrát do roka plnil velký či ještě větší kameny, ať už na Plzeňský, nebo v Lupáčovce či na Kesnerce, tady zpočátku ještě v ateliéru (kam je vždycky hrdě vytahal sám, nikdy nechtěl pomoci… asi pro něj ta manipulace s víc než půlmetrákem skály byla součástí celýho výtvarnýho procesu), později dole v bývalý kuchyni.
Vždycky když z dílny přivlekl novej šutr, opatrně jej položil přes hranu stolu a pak jej pomalu pokládal na fragment jakéhosi ostění, který zajišťovalo kameni mírný sklon. Už tahle chvíle byla začátkem procesu, na jehož konci byl na koberci v obejváku jakoby mimochodem vytrousenej nerozřezanej arch a nevyžadovaná, leč všemi hlasy sdílená chvála, jíž se každá série (stejně jako velkoformátový litografie) samozřejmě dočkala, protože tu nádheru vážně nešlo nechválit, neobdivovat a v skrytu duše nezávidět (protože tak jako táta už nikdy nikdo kreslit nebude).
Do tý chvíle ovšem uběhlo pár dní usilovný práce, kdy se táta hroužil do mikrosvětů spojenejch vždy s tím kterým konkrétním motivem, jichž se na půlarch vešel většinou tucet. Byla období, kdy tatínek poslouchal při rytí nejraději zprávy, nebo ve smíchovským ateliéru to, co si zrovna pouštěla maminka vedle u sebe. Ve zmíněný kuchyni už většinou tatínek ryl v tichu, pokud si nevzpomněl pustit si rádio. To se pak ozejvalo jen tatínkovo podvědomý mumlání a šepot, jak v duchu rozmlouval s klaunama a hudcema a modelkama, a skřípání šábru. (Tenhle zvuk mi vždycky rval uši, nikdy jsem nepochopil, jak se v něm může táta tak vyžívat… jenže to by nebyly jeho drobný grafiky, kdyby je neryl s tímhle soundem, řečeno dnešním slovníkem.) Kámen a zbytek stolu byly obloženy předlohama, skicama nebo knihama, v nichž se inspiroval, plus dalšíma šábrama a brouskama a mastnýma tužkama, arabskou gumou na retuš a šmírákama a útržkama pauzáků, zkrátka takovým tím sympatickým tvůrčím bordelem, který i já preferuji na svým stole (zatímco maminka má na stole odjakživa pořádek, každej štětec či špachtle mají své místo, stejně jako každá tuba s barvou, hadr na štětce či skicy, vždy ví přesně, kam sáhnout a kam vše zas vrátit, zatímto táta co chvíli něco usilovně hledal, čímž si pochopitelně zabordelil i to ostatní… inu, takový ten tvůrčí proces, kterej známe všichni, kdo něco tvoříme a nijak extra nedáme na systém; nicméně – tenhle zdánlivej chaos byl můj táta a já ho takovýho i miloval).
Když se pak ve druhý půli 70. let roztrhl s objednávkama na exlibris pomyslnej pytel, začaly se arbory a šuplata plnit štůsky autorskejch tisků, a do konce tátova života se jejich počet vyšplhal daleko nad sedm stovek (včetně těch úplně prvních, kdy ještě zdaleka netušil, že se jednou stane velmistrem v jejich tvorbě a jedním z mála specialistů na tuhle sběratelskou komoditku, žádanejch po celém světě). Pro knížku, kterou dělá Karel Scherzer, je maminka – stejně jako předtím všechny tátovy litografie, ilustrace, obrazy a kresby – přepečlivě roztřídila a seřadila, a učinila tak z nesourodýho kvanta tisků jedinečnej soubor úplně všech exlibris, vzniklejch dílem mýho úžasného a geniálního táty, grafika Karla Beneše.
Je velká radost vidět, kolik mně neznámejch lidí je ochotno sejít se i kvůli mýmu tátovi a jeho práci, poslouchat řeči mě a pánů Orta a Žižkovskýho, místo aby v klidu doma koukali na magazín Polopatě s užitečnejma informacema o zahradách, bydlení a stavebních úpravách všeho druhu na ČT1, nebo na první díl trilogie Sám voják v poli na Kmetflixu, jak se přezdívá kanálu ČT3, o 59. dílu romantický turecký telenovely Láska klepe na dveře na PrimaLove ani nemluvě. Prostě velká radost, že je pro vás táta tak důležitej. I proto je dobrý, abyste věděli, že v rámci letošní Jízdy králů ve Vlčnově bude v tamní Galerii na Měšťance zahájená výstava tátových grafik, kreseb a obrazů, který ještě svět neviděl, anžto nebyly nikdy vystavený, a kteerý se bytostně vážou k Vlčnovu a Slovácku. Takže kdyby někdo měl poslení květnovou sobotu cestu do Brna, zajeďte tam. Exlibris tam sice nebude žádný, ale jednou se to dá vydržet.
Tátovi by minulou neděli bylo devadesát, stejně jako teď v pondělí paní Jiřincové. A přesně dneska, teď!, je to devět let, kdy Vláďa Suchánek na svý výstavě Melancholická ulita na Pražským hradě dokreslil a Petr Korbelář na místě vytiskl kresbu jako – zkopírováno z webu ČT24 – „praktickou ukázku tisku originální litografie na ručním litografickém lisu“.
Líp jste dnešní setkání načasovat nemohli.
Přečteno a promítnuto 6. května 2022, hotel Absolutum, Praha, 16–19 hodin, Vedle mě seděla maminka a vedle ní paní Suchánková, a pak Karel Žižkovský. Časem budou i fotky, až mi je někdo pošle.
Komentáře
Okomentovat