Chudák labrador.

Fakt chudák. Už když jsem je potkal poprvé, jak spolu vbíhali do letenských sadů nahoře pod Belvederem, viděl jsem, jak toho krásnýho labráka každý skok bolí, ale nevzdává to, a pět, šest metrů za svým sobeckým pánem drží tempo. Pak jsem je potkal na opačném konci, u toho dětského hříště, a v klusu povídám tomu chlapíkovi, že to toho psa bolí, že labráci nejsou vytrvalci, To se ještě jen přibrzdil, ptám se, kolik že tomu psovi je, devět? „Mnohem viac,“ odpověděl téměř pyšně a se smíchem. Říkám mu, že ho tímhle štvaním za sebou zabíjí. „Veď to nie je moj prvý labrador, ha ha ha…“ a rozeběhl se ke Spartě a ten chudák s jazykem venku a evidentní displázií levého kyčelního kloubu se vydal za ním.
Daleko víc, než devět… třeba dvanáct? Takže lidských zhruba čtyřiaosmdesát? Honil bys takhle svýho starýho tátu, kreténe?, říkám si a myslím na toho psa po celou dobu, a myslím na něj i teď, a vztek a zlost vystřídal smutek, jak někdo dokáže těmhle andělským tvorům ubližovat.

Komentáře

  1. No co, spotřební zboží, až doslouží, pořídíme dalšího... chucpe

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Abych to upřesnil: sám jsem běžec, a když jsem míval labráka, byl jsem běžec ještě vášnivější. Ale nikdy by mě nenapadlo psa brát s sebou… labradoři jsou jak lidi, potřebujou mít takovej program, jakej si sami udělají.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Měšice 21. 4. 2023

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)