Patkou zdobit grotesk!

Co mi hlava nebere, je, že všechny kastlíky v Praze pošta vybírá v pracovní dny v 16 hodin. Představuju si armádu těch devíti set pošťáků připravených vystartovat k oranžovým cílům a v daném čase schránky naráz vyprázdnit. Pražské schránky údajně vybírá pošta se sídlem v Nučicích, kam pak všechny zásilky svezou, roztřídí a rozešlou na pošty adresátů. Takže třeba má novoročenka pro Dana Hrubého putuje dnes ze schránky v Kamenické do Nučic a odtud na poštu na Letné, odkud ji pošťačka zítra donese do jeho schránky do Kamenické, dva bloky ode mne. A to nejspíš neberou hlavy ostatních, totiž proč to posílám i přátelům bydlícím vedle v baráku nebo za rohem…

Jenže to máte tak: miluju dostávat takovouhle poštu. Otevírat obálku s povědomým rukopisem (jako třeba dnes s nezaměnitelným rukopisem profesora Solpery) a nacházet v ní nádhernou „péefku“ (tu ovšem čím dál řidčeji, nejčastěji poly- a grafické zhůvěřilosti, případně levné čmáranice z kopírky)… A ze stejného důvodu činím tuhle radost všem svým adresátům, když už ne častěji, pak alespoň jednou, s koncem roku. 

Našince jsem dnes v poledne naházel dole do kastlíku. Evropu a zámoří jsem poslal už v pondělí, tuzemská várka by se měla nejen podle sloganu České pošty „dnes podáte, zítra dodáme“ objevit ve schránkách během zítřka. A od té chvíle, kdy jsem za onoho sympatického cinkání jejího krytu štěrbinou postupně vházel všech 182 obálek opatřených adresou a poctivě olíznutou známkou s Oldřichem Kulhánkem (mimochodem dost ohavnou, furt ale hezčí než s prezidentem), se tetelím představou, jak dopis adresát objeví ve schránce, bez vědomí, od koho že je (protože bez adresy odesílatele), a pak obálku otevře a začte se. A tak jako pokaždé, představuji si reakci, chvíli přemýšlení, co tím asi myslím… a nebo jen odhození karty na hromádku všeho, co ten den přišlo. 

Ta letošní novoročenka je asi pro valnou většinu adresátů k nepochopení, a já se jim vůbec nedivím.

Vymyslet ji pro rok 2016 totiž už fakt nebyla žádná sranda. Rokem 2013 (lapidární DOBRÝ) jsem si totiž nasadil laťku setsakra vysoko, což jsem poznal hned rok na to, kdy jsem jakžtakž srozumitelnou větu NEZAPOMMĚL JSEM JEDNOU ZAROXIVZPOMENOUT sesmolil takřka na poslední chvíli, včetně přiznání, že bez té chyby to prostě nešlo. Pro letošek (2015) jsem si snad aspoň trochu kreativně vyhrál se souslovím ŠPATNÁ CTNOST, čímž jsem mnoha adresátům zkomplikoval život, protože nevěděli, zda se mi s ní mají svěřit či zda jsem za ni nepovažoval právě onu novoročenku.

A pro rok 2016 jsem letos dlouho (to, že bych měl něco vymyslet, mě napadá většinou už s koncem září) měl pocit, že jsem naprosto v koncích. Už od předloňska jsem totiž věděl, že letopočet 2016 bude nadlouho posledním z těch, jež lze interpretovat skrze (pro mě zdánlivě srozumitelnou) záměnu číslic za litery. Dát dohromady kloudnou větu, v níž ve stejném rytmu budou následovat litery Z, O, I a G (původně to mělo být minuskami, takže na konci bylo b), se zdálo být jednoduchým… ale ouha, strávil jsem spoustu hodin se slovníkem v ruce, sumírováním šroubovaných nesmyslných vět, které byly matoucí už svou stavbou i použitými slovy, a u Googlu, kde jsem ve fulltextu hledal lepší a vtipnější obraty. Zpočátku jsem se těšil na rytmus „každé páté písmeno“, postupně jsem ale musel ubírat až na výsledný „obkročák“. S čím jsem od počátku počítal, bylo umístění letopočtu přesně na střed, nejen věty, ale pak i grafiky. Výsledkem je vlastně velice jednoduchá věta bez jakéhokoli sdělení či poselství – PATKOU 2DOBIT 6ROTESK! –, ovšem jednoduchá patrně jen pro typografy nebo grafiky. Málokdo totiž tuší, čím je grotesk, stejně jako to, co jsou patky. Proto jen zlomek z těch více jak tříset a padesáti obeslaných a obdarovaných má možnost větu přečíst tak, jak byla nakonec (horko těžko) (vy)myšlená, natož aby pochopili, že patkou ozdobený grotesk přestává být groteskem, neboť grotesk je písmo bezpatkové.  

Tak jsem zvědavý, kolik adresátů správně pochopí, že tentokrát jim neříkám vlastně vůbec nic.

Letošní novoročenku mi na překrásný papír Soporset zase vytiskl Tomáš Daniel (děkuju!), a vždycky je to veliká radost, když balík čerstvých tisků dorazí. Tentokrát jsem se při podepisování vrátil k tužce, na vypisování adres jsem si zas vzal skoro vypsanou fixku, s úmyslnou nedokonalostí tahu. Tohle všechno dohromady je každoročním nejmilejším rituálem, kterým pro mě skutečně začnou vánoce.