Šuvík

Šuvík aneb Šumavský víkend


Sobota 19. Července 2014
K Buškovi (10,3 km běh a 600 m plavání, z toho 100 m tuleň)

Od rána jsem se těšil, že se tu kolem Tvrdoslavi zase proběhnu. Takže po odpolední flákárně u kafíčka jsem po páté hodině vyběhl nahoru k silnici mezi Nemilkovem a Čachrovem (původně jsem myslel, že bych si zaběhl ke kamarádce Magdaleně Juříkové do Březí, ale není tam), pak dolů k Rajskému mlýnu a odtud lesem při Ostružné do Nemilkova. Cestou jsem potkal hezkou cyklistku (náhodou ve stejné kombinaci barev jako já, v červeném triku a bleděmodrých trenkách), jak z kola hledá (a nachází) tam, kde včera má sestra kromě jedné suché muchomůrky nenašla ani hř, parádní houby. Pochlubila se mi několika hříbky, jedním modrákem a jedním mrňavým pravákem. Je fajn potkat uprostřed lesa komunikativní ženskou, ochotnou zapříst hovor s upoceným běžcem!
Mezi Nemilkovem a Velharticema mě v autě sestra Petra minula, dali jsme si sraz ve Velharticích u rybníka, že se vykoupeme a pojedem spolu zpátky. Doběhl jsem tam asi deset minut po ní, senzačně jsem si zaplaval (voda úplně úžasná!), a pak jsem si program rozmyslel a že si to ještě odběhnu domů. Protože byl pořád hic, oschnul jsem ještě než jsem stihl vyběhnout, a v pohodě ty zbývající tři kiláky přes Nemilkov do Tvrdoslavi doklepal. 
Cestou tam i zpátky jsem tuhle slupl pár hrstí malin, támhle několik báječných chrupek, na projíždějící řidiče téměř zíval (aby pochopili, jaká je to běhání v hicu brnkačka), párkrát jsem si i zanotoval; přeci jen pár okamžiků ze včerejší premiéry Olžina Magického hlasu rebelky mi v palici uvízlo, Kubiščin hlas mě zase dostal. 

(Po přemiéře během rautu jsem se seznámil s Janem Neckářem, vypadá furt stejně jako kdysi, pamatuju si ho z fotek v Melodii, a taky jen tak letmo s Věrou Čáslavskou a její dcerou, jimž jsem už cestou do Lucerny, aniž jsem tušil, že jsou to ony, okázale dával přednost při nástupu do metra, protože obě měly nádherné klobouky. Ze stejného důvodu jsem je před sebe pouštěl i při vystupování, a pak jsme se ještě pozdravili před promítáním, protože jsme si z té cesty byli povědomí. Kdybych tušil, co jsou zač, snad bych paní Věře i podržel dveře do vagónu… je naprosto grandiózní! Protože nakonec se mnou Daniela nešla, dal jsem lístek Nině Jacques, byla moc ráda, zrovna přijela z Paříže a lístek neměla, přišel jsem jí vhod. Jo, a po premiéře v kavárně preludovala na klavír jakási nevidomá slečna, naprosto senzační, nádherně hrála, ať to bylo cokoli, včetně velice procítěné a v detailech hodně autorské Modlitby pro Martu, jejíž finále si s ní Kubišová i zazpívala. A Olze Sommerové jsem včera neměl to srdce říct, že grafika titulků – o plakátu nemluvě, o něm bude jistě ještě jinde řeč – byla hodně naivní a amatérská, jak pitomá prezentace v excelu s jakože animacemi. To mě hodně zamrzelo, při vědomí všeho, co jsme jí v rámci klauzur nabídli. Ale byl to její večer a asi bych jí ho pokazil, to bych si netroufl, na to ji mám příliš rád.)
(Krátce po skončení projekce jsem na facebook postnul své první dojmy zejména z grafiky, a kolem fotografie se rozproudila živá diskuze včetně příspěvků přátel ze studia Mowshe, kde grafiku dělali. Peripetie, které tu Libor Kleček popisoval, mě jen utvrdily v tom, že produkce tohoto filmu totálně selhala.)

Západ slunce, zahrada, vpravo třešeň, vlevo hrušeň...


Takže toliko k sobotě. Co se stane zítra, to se ještě uvidí, ale hic má být pořád.

Neděle 20. července 2014
Zase k Buškovi, stejná trasa jako včera, jen plavání asi 200 m

Akorát že jsem už nepotkal houbařku, už asi nebylo co sbírat. Ale taky bylo pod mrakem, sice furt hic a skoro třicet stupňů a dusno, jenže bouřky to dneska braly hodně jihem a sem nic nedorazilo. Voda v Buškovi pořád senzačně vlažná, ale na břehu pořád ne a ne uschnout, jak nesvítilo slunce, tak jsem se nakonec oblíkl, nešel do vody podruhé jak jsem původně chtěl, a doběhl domů. A zase, akorát mnohem víc než včera, jsem se cestou na mnoha místech cpal malinama, jsou teď tak akorát zralé.
Včera po mém doběhu jsme dlouho do noci seděli venku, maminka zase perlila. (Není to sice hláška, ale je to typická moje maminka: chtěli jsme mít nad stolem slunečník. Našli jsme stojan, ale chyběl tam ten střed, co drží tyč slunečníku. Maminka na chvilku zmizela, pak se vrátila s náručí starých triček a povídá: „Dej tam tyhle hadry, do rána to vydrží.“ Hadry… co může, co podloží hadrem, kouskem dřívka… je báječná. Dokáže se sama sobě smát hodiny a hodiny, a ještě nám dětem furt nahrávat špílce.) 
Cestou domů jsem neodolal a se stádem klasicky ohromně roztomilých jalovic si udělal #selfie, jak se tak kolem mě seběhly a  koukaly na mě těma svýma telecíma očima. V tu ránu jsem byl obsypaný mouchama stejně jako ony, a když jsem se s těmi telaty fotil, auta, co jela kolem, brzdila a lidi uvnitř měli ze mě srandu. Nebo se jim to líbilo, kdo ví, zahlídl jsem jednu řehtající se slečnu, to mi udělalo radost.

Kamarádka na Dailymile napsala:
„Nejlepší selfie, co jsem kdy viděla. I přitom je to taková volovina.“
Tady je vidět, že výsledek nebyl náhoda, ale že jsem dlouho hledal tu správnou kompozici já vs. krávy!



Já vím, asi to chtělo natočit… jenže to by už nebylo ono. Maminka a tatínek… 




A tady jsme celá rodina u snídaně. Moje dcera Hermína touhle dobou ještě spala.
Já, Petra, maminka Daniela a tatínek Karel. Tvrdoslav, červenec 2014.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Měšice 21. 4. 2023

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)