Pavel Beneš

„Je to nová móda, módnější než golf nebo squash. Tomu, kdo dlouhodobě prohrává boj s vlastní leností, se dnes může zdát, že běhají úplně všichni. Sousedka, kolega, nadřízená i ten kamarád, který ještě nedávno kouřil krabičku denně.“ Toto je perex článku Jany Ciglerové v dnešním magazínu DNES, nazvaného BĚHÁNÍ – Něco jako nový golf. Jana se v něm zabývá fenoménem běhu, a mimo jiné mně, bankéři Damienu Thornovi, své nadřízené Lence Tréglové, kolegyni z České televize Noře Fridrichové, Kateřině Jacques, moderátoru Tomáši Šponarovi a Adrieně Krnáčové položila těchto pět otázek. Toto jsou mé odpovědi: 1. Jak dlouho běháte? Cíleně a zodpovědně od oslavy mých padesátin, kdy jsem od přátel a rodiny dostal pořádné boty, garmina a bednu vitamínů. Pár let před tímhle mejdanem jsem sice také běhal, ale v blbých botách, rozhodil jsem si záda a pár měsíců se marně rovnal s trekkovými holemi. Teprve na jaře před tou padesátkou jsem se do toho víceméně z ješitnosti obul tak důsledně, že vo...

T ř icet let nic… a najednou bác!, snad spadla z Marsu nebo co, Eva Frantová se svou výstavou zde, v Nové síni, a s p ř áním, abych tu te ď hovo ř il.   Pro č práv ě já, ptám se svého sv ě domí, a to mi formou bilance vyhýbav ě odpovídá, že s Evou Frantovou mám spole č ného víc, než se na první, druhý, t ř etí, č tvrtý, pátý… a každý další pohled zdá. Nap ř íklad rok narození – p ř esná data nesmím prozradit, zvlášt ě proto, že dnes je Mezinárodní den ochrany osobních údaj ů . A nebo spole č ná studia na Vysoké škole um ě leckopr ů myslové v Praze, každý sice v jiném pat ř e, oba ale vedeni pedagogy, kte ř í víc než um ě lci byli fanatiky svého p ř esv ě d č ení, tedy vesm ě s bez vlivu. A oba jsme od mali č ka slýchali cosi o jablku, padlém nedaleko stromu. Nevím jak vy, ale já jabka sbíraná pod stromem mám mnohem radši než všechna ostatní získaná kdekoli jinde… chutnají tak n ě jak víc po jabkách. Soustředění před zahájením (klikni pro zvětšení) Název výstav...

Leta kreslím labradory pro Pomocné tlapky , partu nadšenců vychovávající tahle úžasná psiska k asistenci postiženým lidem.   Zvětši si mě! Vznikly stovky situací a momentek, ve zkratce reflektujícich momentální potřebu ilustrace pozvánky, letáčku, novoročního přání či trika pro Clou či Čechomor. Na všech hraje hlavní roli černý labrador a pro všechny jsem se inspiroval tím naším, Garpem, kterého jsme shodou okolností měli od týchž lidí, z dob, kdy začínali s labradoří chovnou stanicí. A v jednu chvíli jsem si uvědomil, že v jeho tváři i povaze se odráží spousta dobrého, co chceme vídat kolem sebe, co nám zprostředkovávají důležití lidé našich dějin, jejich činy, myšlenky a ideály. Mezi prvními reinkarnacemi, jak jsem své parodie původně nazýval, byli sice ještě raubíř Zorro či vulgární politik Le Pen, ale kromě těchto a několika málo dalších diskutabilních výjimek jsou všechny labradoří role a místa povahy kladné, přítulné a přátelské. A vždycky jsou to jen labráci, jakko...

Já se z nich jednou zjevím: kdykoli je někde zahlédnu, přitáhnou můj zrak a krev naženou do hlavy. Parádně exaktní a pečlivě vystavené, s vědomím vzrušujícího detailu znásobeného deseti. Řeč je o obyčejných ženských červeně nalakovaných nehtech. Žádná jiná barva na nich se mnou tak nezacloumá, růžové, modré, perleťové, zelené či černé jsou vždycky jen fádním pokusem o odvrácení pozornosti; lákavý červený lak v odstínu tak laciném, že víra v drahokam mění chladnou vážnost ve vášnivou pošetilost.  K zešílení se mi líbí. Zahlédnout třeba v cestujícím davu dlaň sevřenou kolem madla a zvýrazněnou pěti sytě červenými detaily pro mne většinou znamená nevůli odtrhnout od nich zrak a fascinovaně si představovat, od kterého počátku došlo až k těmto konečkům, a je mi vždy jasné, že na té trase je toho spousta nesmírně vzrušujícího a ladného, vnadného, smyslného a něžného: na horním z konců to začíná či končí moudře a usměvavě, vyzývavě vstřícně, ve stejném odstínu precizně vykroužené,...

Dobrý den, vážené kolegyně a vážení kolegové, jmenuji se Pavel Beneš, jsem akademický malíř vystudovaný v této budově, grafik a na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem vedu ateliér Vizuální design. Svou habilitační přednášku jsem kdysi nazval ODZADU. Ovšem za těch pět let dostalo původní téma zcela jiný obsah i formu, autorská kniha stejného názvu je toho výsledkem.  Této knize jsem věnoval téměř vše, co jsem do okamžiku předání dat do tiskárny jako grafik uměl, dokázal, zvládl a stihl. Navíc jsem v ní našel prostor i pro své literární ambice, ba co víc, text má v knize navrch a výtvarno především ilustruje a oživuje hmotu křídového papíru. Po celou dobu práce na knize jsem se snažil zpochybnit obecnou pravdu, že knížka bez chyb není správnou knížkou, a ještě dlouho po vydání jsem byl o opaku přesvědčen. Teprve pan profesor Solpera mě téměř po roce upozornil, že na poslední řádce strany 121 našel tiskovou chybu; předpokládaje, cit...